PAU L K E E NA N / NA CE STÁCH DUŠE
Často mluvíme o transcendenci jako o nutnosti („musím jít do kostela“, „musím si vzít den volna“) nebo jako o přání odporujícím skutečnosti („Vím, že bych potřeboval den volna, ale kdo si to může dovolit?“). Zjednodušíme‑li to však, transcendence je prostě pozvání, zavolání. Stejně jako nás to za deštivých dnů láká jít na půdu, tak se uvnitř nás ozývá volání, abychom se odebrali jinam, na místo, které je důležitější než denní rutina. Není to tak dávno, co jsem si uvědomil, že už celý měsíc pracuji sedm dní v týdnu. Cítil jsem to v kostech. Miluji svou práci – o to nešlo –, ale má duše se cítila tak nějak sevřeně a stísněně. Potřeboval jsem se dostat pryč z toho neustálého pracovního vypětí, přestat se honit z jednoho místa na druhé a nepobíhat mezi bohoslužbami, rozhlasem a různými schůzkami. Měl jsem pocit, že jestli mi někdo naplánuje jedinou další schůzku nebo rozhovor, začnu křičet. Potřeboval jsem zmizet na půdu. To, jak se mi tam tenkrát podařilo dostat, je zajímavý příběh o naslouchání volání vycházejícímu zevnitř. Blížil se Den práce a s ním prodloužený víkend. S ohledem na bohoslužby a program vysílání je pro mě zpravidla těžké mít celý víkend volný. V pondělí před prodlouženým víkendem mi zavolali z rozhlasu, že v sobotu večer budou místo mého pořadu „Jak myslíte“ vysílat přímý přenos fotbalového utkání. Nedělní dopoledne jsem měl volné, protože pořad „Náboženství na rozhlasových vlnách“ jsem podle rozpisu tentokrát nemoderoval. V úterý jsem se náhodou zmínil otci Dalymu z našeho kostela Královny pokoje, že o víkendu nemám žádné vysílání. „Inu,“ pravil, „tak proč si nevezmeš volno? Mše za tebe jednoduše zvládneme odsloužit.“ Dobře! 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220101
P odk rov n í mou dro s t – k dy ž se v e v ě č no s t i z a by dl í t e
Tak teď jsem měl čas, ale jak s ním naložím? Dost jsem o tom přemýšlel a pak jen Bohu řekl: „Pane, ty jsi mi dal tento čas. Ukaž mi, jak chceš, abych ho využil.“ Uběhla středa, čtvrtek, pátek a pořád se nic nenaskytlo. Čekal jsem, co se stane. V pátek pozdě odpoledne mi dva telefonáty přinesly dvě pozvání! Vzhledem k času, který jsem měl, jsem mohl přijmout pouze jedno, takže jsem vlastně dostal jedno pozvání navíc jako bonus! Věci se nakonec vyvinuly tak, že jsem měl o víkendu přesně tolik času, kolik jsem potřeboval, abych si doma uklidil, něco si přečetl a trochu si pohrál se svými kočkami. Strávil jsem příjemný čas s přáteli, které jsem dlouho neviděl. A navíc jsem měl spoustu času modlit se a přemýšlet, zvláště o svém pracovním vytížení a o tom, co je v životě důležité. Samotný Den práce se ukázal ještě zajímavější. Kolem poledne mi zavolal kamarád a navrhl, abychom si zajeli na oběd do restaurace v Hobokenu, kterou oba známe a máme rádi. Vyrazili jsme, ale když jsme autem dojeli na místo, zjistili jsme, že mají ve svátek zavřeno. Měli jsme náladu něco podniknout, a tak jsme se rozjeli do jiné restaurace ve Westportu v Connecticutu, vzdálené devadesát minut cesty. Po příjezdu jsme opět zjistili, že je zavřeno. „Potřetí to musí vyjít,“ řekli jsme si a zamířili do Norwalku do další restaurace. Po cestě se strhla strašlivá bouře, vyvracela stromy a promáčela celou krajinu. Dojeli jsme tam – a ano, měli otevřeno. Ale jak se dostat z parkoviště dovnitř a nepromoknout na kost? Jako zázrakem se ve dveřích restaurace objevil muž a s obrovským deštníkem se rozběhl k autu zaparkovanému vedle nás. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220101
PAU L K E E NA N / NA CE STÁCH DUŠE
Stáhli jsme okýnko a zeptali se, zda bychom si mohli půjčit jeho deštník, abychom se dostali do restaurace. „Jistě,“ řekl. „Dejte ho pak té zrzavé dámě u dveří.“ Nejen že jsme se dostali suchou nohou do restaurace, ale ještě se deštník dostal zpátky ke svému právoplatnému majiteli. Uvnitř jsme si užili skvělý oběd v podniku mimo město, s vážnou hudbou a výhledem na déšť za okny. Sám bych to lépe nikdy nenaplánoval. Vím, že to, co popisuji, je nezvyklý pohled na transcendenci. Transcendenci obvykle spojujeme s duchovní rekolekcí, dlouhými hodinami meditování nebo přemýšlením o vznešených věcech. To jsou vskutku správné způsoby transcendence. Ale principiálně znamená transcendence položit se do jakékoli situace, která nám to dovolí, abychom se povznesli nad svůj současný život a vstoupili na půdu své duše. Jakmile jsme tam, vytvoříme si velmi zvláštní vztah k času. Holčička, která najde maturitní šaty své maminky, je obojí – malá i velká. Standardní čas na půdě je minulost, současnost a budoucnost spojené dohromady. Naše duše žadoní, abychom překračovali to běžné. Pláče, uvrhneme‑li ji příliš (nebo na příliš dlouho) do každodenní rutiny, zrovna jako jsem to tenkrát prováděl celé týdny já. Můžeme se spolehnout, že duše ví, co je nejlepší. Jak jsem se poučil o víkendu na Den práce, duše přesně ví, jak s časem na půdě naložit – jen musíme být ochotni položit nohu na žebřík. Avšak jakmile se duše nahoře dost vyřádí, chce, abychom se vrátili dolů. To je na duši ta podivná věc – ráda si hraje ve výšinách, ale opravdu dobře se cítí jedině po svém návratu zpátky na 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220101