PAU L K E E NA N / NA CE STÁCH DUŠE
Často mluvíme o transcendenci jako o nutnosti („musím jít do kostela“, „musím si vzít den volna“) nebo jako o přání odporujícím skutečnosti („Vím, že bych potřeboval den volna, ale kdo si to může dovolit?“). Zjednodušíme‑li to však, transcendence je prostě pozvání, zavolání. Stejně jako nás to za deštivých dnů láká jít na půdu, tak se uvnitř nás ozývá volání, abychom se odebrali jinam, na místo, které je důležitější než denní rutina. Není to tak dávno, co jsem si uvědomil, že už celý měsíc pracuji sedm dní v týdnu. Cítil jsem to v kostech. Miluji svou práci – o to nešlo –, ale má duše se cítila tak nějak sevřeně a stísněně. Potřeboval jsem se dostat pryč z toho neustálého pracovního vypětí, přestat se honit z jednoho místa na druhé a nepobíhat mezi bohoslužbami, rozhlasem a různými schůzkami. Měl jsem pocit, že jestli mi někdo naplánuje jedinou další schůzku nebo rozhovor, začnu křičet. Potřeboval jsem zmizet na půdu. To, jak se mi tam tenkrát podařilo dostat, je zajímavý příběh o naslouchání volání vycházejícímu zevnitř. Blížil se Den práce a s ním prodloužený víkend. S ohledem na bohoslužby a program vysílání je pro mě zpravidla těžké mít celý víkend volný. V pondělí před prodlouženým víkendem mi zavolali z rozhlasu, že v sobotu večer budou místo mého pořadu „Jak myslíte“ vysílat přímý přenos fotbalového utkání. Nedělní dopoledne jsem měl volné, protože pořad „Náboženství na rozhlasových vlnách“ jsem podle rozpisu tentokrát nemoderoval. V úterý jsem se náhodou zmínil otci Dalymu z našeho kostela Královny pokoje, že o víkendu nemám žádné vysílání. „Inu,“ pravil, „tak proč si nevezmeš volno? Mše za tebe jednoduše zvládneme odsloužit.“ Dobře! 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220101