backa. Zapamatoval si ji toho rána a nyní se mu vybavila jako jeho vlastní.) Najednou se rozčílil, předklonil se a sevřel tyčky mřížoví. „Dobrá,“ pravil potichu. „Poslouchejte. S Carverem nebudu podnikat o nic víc než vy. Myslím si, že je to gauner a podvodník a já nevím co ještě. Jsem proti němu, proklatě. Musím na něj nasadit třpytku: zjistit něco, co mohu použít.“ „Co je to třpytka?“ otázal se bankovní úředník. „Taková hloupost, na tom nesejde,“ odsekl Balfour. „Důležité je, že se ho snažím dopadnout. Předat ho zákonu. Myslím, že shrábl slušné jmění z kutiště, jež patří někomu jinému. Tisíce. Ale je to jen podezření a já potřebuju solidní důkazy. Potřebuju někde začít. Je to jasné? Ta historka o společném investování, kterou jsem vám předložil, nebyla nic než povídačka. Učiněná báchorka.“ Balfour se na úředníka vztekle díval skrz mříže. „Tak co?“ zeptal se po chvíli. „Co teď?“ „Vůbec nic,“ opáčil Frost. Srovnal si papíry na stole a záhadně, tajnůstkářsky se usmál. „Vaše starosti jsou vaše starosti. Nepřeji vám nic než hodně štěstí, pane Balfoure.“
Φ Zpráva o Emerym Stainesovi Balfourem řádně otřásla. Jedna věc byly přepravní bedny a vydírání, pomyslel si, a jiná věc zmizení osoby. To byla vážná věc. Emery Staines byl dobrý zlatokop a na smrt měl ještě času dost. Balfour se zastavil před soudní budovou a chvíli ztěžka oddychoval. Hlouček před bankou se rozešel k obědu a Maor byl pryč. Déšť prořídl a přešel ve vytrvalé mrholení. Balfour se rozhlédl ulicí nahoru a dolů; nebyl si jistý, kam nyní směřovat své kroky. Cítil se neuvěřitelně sklesle. Zmizel, pomyslel si. Ale jeden nezmizí jen tak! Určitě ho zavraždili. Jinak se to vysvětlit nedá – jestliže ho nikdo neviděl už dva týdny. Emery Staines byl s přehledem nejbohatší muž na jih od černých písků. Patřilo mu přes tucet kutišť, z nichž několik mělo šachty, jež sahaly nejméně devět metrů pod zem. Balfour, který Stainese velice obdivoval, odhadoval jeho věk na třiadvacet nebo čtyřiadvacet let – nebyl tak mladý, aby si svůj úspěch nezasloužil, ani tak starý, aby vznikla pochybnost, že přišel ke štěstí nějakým nepříliš čestným způsobem. Něco takového Balfourovi vůbec nepřišlo na mysl. Staines byl nadán veskrze přívětivou krásou, krásou, jež je opravdová a nadějná, aniž se za takovou prohlašuje, povahu měl přátelskou, optimistickou a báječně pohotovou. Člověku se nechtělo ani pomyslet, že by mohl být po smrti, natož že mohl být zavražděn. 103
Cattonova_Nebeska_telesa_vnitrek_155_230.indd 103
14.9.2016, 19:50:43 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220014
Právě v té chvíli odbil zvon weslyánské kaple půl jedné a do povětří se vzneslo hejno ptáků: vyletěli z prozatímní zvonice a rozprostřeli černá křídla po světlé obloze. Balfour se otočil za zvukem a náhle pocítil bolest ve spánku. Jeho otupené smysly se pomalu vyostřovaly – což byl následek alkoholu vypitého onoho dopoledne – a začala jej tížit odpovědnost spojená se situací, v níž se ocitl. Už se mu nechtělo vyptávat se v Lauderbackově zastoupení. Zabalil se do kabátu, otočil se na patě a odebral se k hokitické písečné kose – k místu, jež mu bylo obvyklým útočištěm. Dělalo mu radost stát v písku za špatného počasí, přidržovat si kabát u těla a přehlížet stěžně zakotvených lodí namačkané na sebe, pohupující se naráz v jediný okamžik, všelijak poháněné přívalovými proudy, příbojem a větrem – skučícím tasmánským větrem, který oholil kůru ze stromů na plážovém pobřeží a zohýbal keře do pokroucených tvarů. Balfourovi se líbila krutá netečnost bouře. Měl rád osamělá místa, protože se nikdy necítil doopravdy sám. Zatímco scházel po blátivém, kluzkém břehu do přístaviště, vítr se náhle utišil. Balfour s úsměvem mžoural do mlžného závoje. Déšť připravil široké ústí řeky o veškerou možnost odrážet světlo a voda byla šedá a neprůhledná jako cínový talíř. Když vítr ustal, stěžně zpomalily kymácení; Balfour se na ně díval a jejich těžké pohupování ze strany na stranu jej uklidňovalo. Než se vydal dál, počkal, dokud téměř neznehybněly. Přístaviště se stáčelo kolem ústí řeky, aby se setkalo s kosou, úzkým pruhem písku, který byl z jedné strany bičován bílým příbojem otevřeného oceánu a z druhé strany omýván chaoticky vzedmutými vlnami řeky, zde se vody, zbavené zlata, mísily se solí. Tady, na klidné straně písečné kosy, vybíhalo z přístaviště krátké molo. Balfour na ně vstoupil, došlápl na ně rovnou podrážkou a molo se pod jeho váhou zachvělo. Asi šest metrů od něj seděli na hrázi dva přístavní dělníci, stejně promočení jako on. Když se molo zhouplo, vylekaně se otočili. „Zdravíčko, chlapi,“ řekl Balfour. „Nápodobně, Tome.“ Jeden z dělníků třímal lodní hák s mosazným koncem: oháněl se s ním po raccích, kteří se snášeli na skálu pod nimi, a nyní se k této lenivé zábavě vrátil. Druhý dělník počítal zásahy. Balfour šel za nimi a chvíli všichni mlčeli. Dívali se, jak se přivázaná plavidla kolébají dopředu a zase dozadu, a mžourali do deště. „Víte, v čem je problém?“ ozval se zanedlouho Balfour. „Tady může každý muž začít od začátku. Udělat ze sebe nového člověka. Koneckonců, co je 104
Cattonova_Nebeska_telesa_vnitrek_155_230.indd 104
14.9.2016, 19:50:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220014
falešné jméno? Co je po jméně? K jménu můžete přijít jako k valounku zlata. Tomuhle říkejte Wells… a tomuhle Carver…“ Jeden z dělníků se po něm ohlédl. „Jste na kordy s Francisem Carverem?“ „Ne, ne,“ Balfour zavrtěl hlavou. „Tak s mužem jménem Wells?“ Balfour vzdychl. „Ne, s nikým nejsem na kordy,“ odpověděl. „Pouze potřebuji zjistit pár věcí, toť vše. Ale potichu, nenápadně.“ Racek se vrátil, dělník se po něm znovu ohnal, ale minul. „Skoro jsi ho zaháknul za křídlo,“ řekl druhý muž. „To máme pět.“ Balfour viděl, že na štěrk pod sebou hodili suchar. Dělník, který promluvil jako první, pokývl směrem k Balfourovi a zeptal se: „Chcete dostat Carvera, nebo toho druhýho?“ „Ani jednoho,“ odvětil Balfour. „Na tom nesejde. Na tom nesejde. Nejsem na kordy s Francisem Carverem, na to nezapomeňte.“ „Nezapomenu,“ přitakal dělník a potom pokračoval, „Ale něco vám řeknu: jestli sháníte ňákou špínu – nenápadně –, měl byste si promluvit s žalářníkem.“ Balfour se díval, jak se k nim blíží racek. „Žalářníkem? Shepardem? Proč?“ „Proč? Poněvadž Carver u něj seděl,“ odpověděl dělník. „Na Cockatoo Island, celejch deset let. Carver tam vykopal suchej dok. Vězeňská práce. Shepard přihlížel. Jestli na Carvera sháníte ňákou špínu, vsadil bych se, že guvernér Shepard jí má plnej šuplík.“ „Na Cockatoo?“ zajímal se Balfour. „Nevěděl jsem, že Shepard byl strážmistrem na Cockatoo.“ „Byl. A ve stejnej rok, kdy Carvera pustěj, Sheparda převelej na Novej Zéland a jde za ním! Tomu říkám smůla!“ „Smůla smůlovatá,“ přisvědčil jeho parťák. „Jak to víte?“ zeptal se Balfour. Dělník se obrátil na svého kamaráda. „Jeho tvář bych vidět znova nechtěl – drží mě ve vězení, den za dnem, deset let – a pak, sotva se dostanu na svobodu…“ „Jak to víte?“ domáhal se odpovědi Balfour. „Vyučil jsem se v tamní loděnici,“ řekl dělník. „Hele, parádní trefa!“ Tentokrát se mu podařilo přetáhnout racka přes hřbet. „Nevíte náhodou, za co se Carver dostal za mříže?“ „Nezákonný kšeftování,“ odpověděl dělník okamžitě. „S čím?“ „S opiem.“ 105
Cattonova_Nebeska_telesa_vnitrek_155_230.indd 105
14.9.2016, 19:50:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220014