Otec řekl, že matka herečka není, i když to tak vypadá. Následně mě tetička označila za chuděru, protože jsem poloviční indiánka. Další šok utrpěla tetička poté, co naší indiánské skupince přikázala, abychom se rychle převlékli a řekli služebnictvu, že může nosit na stůl. Otec se zasmál, rozhodil rukama a ptal se Pána Boha, za co ho trestá. Pak překvapivě klidným hlasem tetičce Noře řekl, že jídlo se podává v kuchyni, a jestli chce, aby ji někdo obskakoval, musí — zašustil prsty — „cálovat“. Nevím, jestli se Nora umí tak přetvařovat nebo jestli má její sluchové centrum nějaký filtr, který propouští jenom část informací. Zmínku o „cálování“ každopádně ignorovala a rozhořčila se jen nad tím, že by měla sedět u stolu v kuchyni s nějakými kuchtičkami. V té chvíli otci došla trpělivost a obořil se na Noru s žádostí o nějaké osobní dokumenty, třeba pas. Tetička zalapala po dechu. „Jesusmarjá, Franci, ty děláš pro gestapo nebo co?“ A přísně dodala, že dokumenty jsou přece nezbytně nutné jen pro lůzu a ona jako aristokratka žádné směšné knížečky s fotičkou nikdy nepotřebovala.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220009