nejradši…“ Tu myšlenku nedokončila, jen odfoukla vzduch nahoru, až jí navlhlý pramínek vlasů odlétl z čela. „Se zdejšími pozemšťany o tom nemá smysl mluvit. Jsou na to zvyklí, nevadí jim to, už si toho ani nevšímají. Možná se jim to dokonce líbí.“ „Třeba to nesnáší, ale nestěžují si.“ Tvář jí ztuhla. „Tak jo, chápu,“ řekla. Peter v duchu zaúpěl. Měl domyslet důsledky, ještě než otevře pusu. Co to s ním dneska je? Obvykle bývá tak taktní. Je možné, že je to ovzduším, jak tvrdila Graingerová? Odjakživa pokládal svůj mozek za zcela uzavřený, bezpečný uvnitř kostěné skořápky, ale možná jsou v tomhle zvláštním novém prostředí švy propustnější a jeho mozek prostupují zákeřné páry. Setřel si pot z očních víček a pokusil se plně soustředit na krajinu, která se před ním odvíjela při pohledu skrz zašpiněné čelní sklo. Čím víc se blížili cíli, tím byl terén drolivější a méně stabilní. Kola odhazovala zrnka vlhké půdy a halila vozidlo svéráznou svatozáří špíny. Obrys osady domorodců vypadal jaksi ponuře a nepřívětivě. Zničehonic mu došlo, jak ohromný úkol před ním stojí. Až doteď šlo jen o něj a jeho schopnost zůstat živý a zdravý: přežít cestu, vzpamatovat se ze Skoku, přizpůsobit se zvláštnímu novému vzduchu a šoku z odloučení. Ale bylo v tom mnohem víc. Rozsah neznámého zůstával stejně nesmírný bez ohledu na to, jestli se cítil dobře nebo ne; blížil se monolitickým bariérám cizosti, které existují nehledě na něj, lhostejné k tomu, jak je odpočatý či neodpočatý, jak má krhavé oči či jak je pozorný, jak je zapálený či otupělý. Napadl ho žalm 139, jako mnohokrát předtím, když se potřeboval uklidnit. Ale dnes ho připomínka Boží vševědoucnosti neutěšila; místo toho jeho neklid vystupňovala. Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky, je jich tak mnoho, že nejdou vypočíst! Kdybych je počítal, než písku je jich víc. Každé smítko prachu, které vymrštila kola vozu, bylo jako pravda, kterou si potřebuje osvojit, absurdně velké množství pravd, na jejichž uchopení nemá ani dost času, ani dost moudrosti. Není Bůh, a přitom možná jen Bůh by dokázal udělat to, co tu je potřeba udělat. Graingerová zase zapnula stěrače. Výhled byl na chvíli rozmáznutý, pak se sklo pročistilo a osada domorodců se ukázala znovu, nyní nasvícená vycházejícím sluncem. Rozdíl daný tím sluncem byl obrovský. Ano, jeho poslání je děsivě těžké a ano, on není v nejlepší kondici. Ale teď ho čeká setkání s nepoznanými bytostmi, setkání, pro nějž si ho
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219996
vyvolil Bůh. Ať už se má stát cokoli, bude to jistě vzácné a úžasné. Celý jeho život – teď už to chápal, jak se před ním tyčily fasády neznámého města, skrývající nepředstavitelné divy – celý jeho život k tomu vedl.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219996
7 schváleno, odesláno
„Tak,“ řekla Graingerová, „a jsme tady.“ Někdy je konstatování zcela zjevného faktu jedinou patřičnou cestou kupředu. Jako kdyby se životu udělilo obřadné svolení pokračovat dál. „Všechno v pořádku?“ zeptala se. „Ale… jo,“ řekl a zakymácel se na sedadle. Znovu se dostavila závrať, která se ho předtím zmocnila na základně. „Jen jsem asi moc rozrušený. Koneckonců tu jsem poprvé.“ Střelila po něm pohledem, který moc dobře poznával, pohledem, jejž za léta pastorační praxe viděl na tisíci tváří, pohledem, ze kterého se dalo vyčíst: Proč by se člověk měl kvůli čemukoli vzrušovat? Všechno končí zklamáním. Jestli to bude možné, později s tím pohledem musí něco udělat. Zatím musel přiznat, že jejich okolí není zrovna závratně působivé. Oázanské osadě by se nedalo říkat město. Vypadala spíš jako předměstí vystavěné uprostřed pustiny. Žádné ulice v pravém slova smyslu, žádné chodníky, žádné značky, žádná vozidla a – přes slabé světlo a široké stíny úsvitu – žádné lampy a ani stopa po elektřině či ohni. Jen budovy spočívající na holé zemi. Kolik příbytků dohromady? Peter to nedokázal odhadnout. Možná pět set. Možná víc. Byly roztažené v nepravidelných shlucích, všechny měly ploché střechy a vysoké byly od jednoho do tří podlaží. Postavené byly z cihel, zjevně ze stejné hlíny jako zdejší půda, ale po vypálení byly hlaďounké jako mramor a měly karamelovou barvu. Neviděl tu ani živáčka. Všechny dveře i okna byly zavřené. No, ne tak docela: dveře nebyly ze dřeva a okna zase nebyla ze skla; byly to pouhé díry v budovách, zahalené korálkovými závěsy. Korálky byly křišťálově jasné a připomínaly extravagantní šperkové šňůrky. Ve vánku se lehounce pohupovaly. Ale ty závěsy nikdo nerozhrnul, nevykoukla z nich žádná hlava, ze dveří nikdo nevyšel.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219996