nejradši…“ Tu myšlenku nedokončila, jen odfoukla vzduch nahoru, až jí navlhlý pramínek vlasů odlétl z čela. „Se zdejšími pozemšťany o tom nemá smysl mluvit. Jsou na to zvyklí, nevadí jim to, už si toho ani nevšímají. Možná se jim to dokonce líbí.“ „Třeba to nesnáší, ale nestěžují si.“ Tvář jí ztuhla. „Tak jo, chápu,“ řekla. Peter v duchu zaúpěl. Měl domyslet důsledky, ještě než otevře pusu. Co to s ním dneska je? Obvykle bývá tak taktní. Je možné, že je to ovzduším, jak tvrdila Graingerová? Odjakživa pokládal svůj mozek za zcela uzavřený, bezpečný uvnitř kostěné skořápky, ale možná jsou v tomhle zvláštním novém prostředí švy propustnější a jeho mozek prostupují zákeřné páry. Setřel si pot z očních víček a pokusil se plně soustředit na krajinu, která se před ním odvíjela při pohledu skrz zašpiněné čelní sklo. Čím víc se blížili cíli, tím byl terén drolivější a méně stabilní. Kola odhazovala zrnka vlhké půdy a halila vozidlo svéráznou svatozáří špíny. Obrys osady domorodců vypadal jaksi ponuře a nepřívětivě. Zničehonic mu došlo, jak ohromný úkol před ním stojí. Až doteď šlo jen o něj a jeho schopnost zůstat živý a zdravý: přežít cestu, vzpamatovat se ze Skoku, přizpůsobit se zvláštnímu novému vzduchu a šoku z odloučení. Ale bylo v tom mnohem víc. Rozsah neznámého zůstával stejně nesmírný bez ohledu na to, jestli se cítil dobře nebo ne; blížil se monolitickým bariérám cizosti, které existují nehledě na něj, lhostejné k tomu, jak je odpočatý či neodpočatý, jak má krhavé oči či jak je pozorný, jak je zapálený či otupělý. Napadl ho žalm 139, jako mnohokrát předtím, když se potřeboval uklidnit. Ale dnes ho připomínka Boží vševědoucnosti neutěšila; místo toho jeho neklid vystupňovala. Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky, je jich tak mnoho, že nejdou vypočíst! Kdybych je počítal, než písku je jich víc. Každé smítko prachu, které vymrštila kola vozu, bylo jako pravda, kterou si potřebuje osvojit, absurdně velké množství pravd, na jejichž uchopení nemá ani dost času, ani dost moudrosti. Není Bůh, a přitom možná jen Bůh by dokázal udělat to, co tu je potřeba udělat. Graingerová zase zapnula stěrače. Výhled byl na chvíli rozmáznutý, pak se sklo pročistilo a osada domorodců se ukázala znovu, nyní nasvícená vycházejícím sluncem. Rozdíl daný tím sluncem byl obrovský. Ano, jeho poslání je děsivě těžké a ano, on není v nejlepší kondici. Ale teď ho čeká setkání s nepoznanými bytostmi, setkání, pro nějž si ho
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219996