let, profesor z univerzity Tilburgh v Nizozemí, vymezuje prostřednictvím negativní afektivity (tendence prožívat negativní emoce, nízké sebehodnocení, přecitlivělost na nepřízeň vyvolávající v zátěžových situacích silnou tíseň s pocity ohrožení) a sociální inhibice (staženost, tendence potlačovat vyjadřování názorů a pocitů včetně asertivity coby obrana před emocionálním ohrožením, tj. zraněním z odmítnutí, nepochopení apod.). Osamocené prožívání negativních emocí vede u takové osoby k jejich zbytňování, nárůstu interpersonálních potíží (z anticipace negativních reakcí okolí) a v konečném důsledku ke zvýšení rizika zdravotních obtíží, včetně psychických poruch (Denollet, 2000). Ať už však vymyslíme jakékoli speciální kategorie a typy rizikových osobností, pojítkem všech osob, které mají tendenci zvláště úkorně zvládat krizové události a budou mít potíže se s nimi vyrovnat, je nízká životní spokojenost a odolnost, prožívaná nepohoda, diskomfort a tím i vysoká míra zranitelnosti.56 Trestný čin a vše, co po něm následuje, otřese základními životními předpoklady člověka tvořícími jeho duševního zdraví a roztříští jeho důležité životní mapy a scénáře, na kterých byla jeho existence založena. Po takové psychické fragmentaci je nutné dosáhnout opětovného poskládání, a hlavně přeskládání (kognitivní restrukturalizace) vlastního „já“. Tento proces je jádrem vyrovnávání s viktimizací a jeho úspěšnost závisí na tom, do jaké míry byly u oběti životně nosné zvnitřněné předpoklady a očekávání vůči sobě a světu prolomeny (viz Lernerova teorie spravedlivého světa, teorie domnělého světa R. Janoff-Bulmanové atd.). Zdá se, že vidění a kompetentnost sebe samého, tj. pocit vlastní nezranitelnosti, kontroly nad svým životem apod., jsou zvláště významnými psychologickými aspekty duševní spokojenosti každého člověka. L. Čírtková uvádí tři základní aspekty podílející se na vyrovnání jedince s trestným činem: iluzi kontroly, deklarovaný (nepravý) cynismus a poučenost oběti (in Čírtková, Vitoušová et al., 2007). Ovšem jak bude dále zřejmé, kromě previktimních faktorů a konkrétních specifických posttraumatických projevů mohou i některé peritraumatické reakce určovat závažnost následné psychické újmy. Iluze kontroly patří mezi jedno z výše zmíněných implicitních očekávání, která máme vůči sobě a světu. Jedná se o mylnou domněnku člověka, že má svůj život pod kontrolou a že dokáže obstát v každé situaci. Pocit nezranitelnosti a postoj „to se mi nemůže stát“ 56
Osobnosti typu C (cancer personality) údajně trpí syndromem bezmocnosti a beznaděje, zřejmě spojeným s dysfunkcí imunitního systému (tj. i sníženou schopností čelit rakovině), se sklonem k úzkosti. Bývají svědomití a kooperativní, ale potlačují a popírají svou depresi, trápení, zlost či hostilitu. Vyhýbají se konfliktům, které se obrácením hostility dovnitř těla stejně jako napětí z nekritické poddajnosti (absence asertivity) a neodreagované agresivní pocity somatizují. Mívají pocit, že vše, co udělají, bude špatně. Pokud další výzkumy prokážou osobnost typu C jako nosný konstrukt, zpochybní to ideál určitých variant tzv. nekonfliktního a adaptivně hodného člověka. Jedinec, který ovládá každý svůj pocit nespokojenosti a většinou neprojevuje žádné záporné city, aby se těch druhých náhodou nějak nedotkl a neodradil je od komunikace, není v současné době v medicíně přijímán jako zdravotně optimální vzor – pozn. red.
——— 98 ———————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219839