Že je toho všeho na mě moc, samozřejmě i toho ponocování a prvních zkušeností s muži, které taky nebyly vždycky zrovna krásné. Psychiatrovi jsem to neřekla, protože jsem to neuměla pojmenovat, nevyznala jsem se ve svém životě, jen jsem cítila, že je mi pomalu nesnesitelně těžký a že si s ním nevím rady. Kdyby se mnou mluvil, kdyby se ptal, nakonec bych to vyslovila, ale on mě podezíral, nevím z čeho, ale nedůvěra vězela v ordinaci. Takže mi nepomohl, spíš naopak. Na vysoké školy nás nepustili. Pro mě to byla katastrofa, se kterou jsem se vůbec neuměla vypořádat, i když mě na gymnáziu celkem dobře na tu situaci připravili. Dvakrát jsem skládala přijímací zkoušky přesvědčená o tom, že mě přece musejí vzít kvůli mému talentu, i když nemám to doporučení, odvolávala jsem se a hlásila se znovu, až se mi dostalo konečně jednoznačného vyjádření, že moje studium není v zájmu socialistického zřízení. To se sice nedalo akceptovat, ale bylo to celkem jasné. Zvolila jsem špatnou taktiku, lépe řečeno žádnou, neměla jsem z gymnázia chodit k přijímačkám na vysokou, měla jsem jít někam pracovat a to zatracené doporučení získat od zaměstnavatele. Ke studiu na vysoké škole se přistupovalo jako k nějaké odměně, kterou si musel člověk zasloužit třeba tím, že bude někde rok drhnout schody nebo analyzovat vzorky odpadních vod. Měla jsem spolužačky, které si vybraly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219525