Že je toho všeho na mě moc, samozřejmě i toho ponocování a prvních zkušeností s muži, které taky nebyly vždycky zrovna krásné. Psychiatrovi jsem to neřekla, protože jsem to neuměla pojmenovat, nevyznala jsem se ve svém životě, jen jsem cítila, že je mi pomalu nesnesitelně těžký a že si s ním nevím rady. Kdyby se mnou mluvil, kdyby se ptal, nakonec bych to vyslovila, ale on mě podezíral, nevím z čeho, ale nedůvěra vězela v ordinaci. Takže mi nepomohl, spíš naopak. Na vysoké školy nás nepustili. Pro mě to byla katastrofa, se kterou jsem se vůbec neuměla vypořádat, i když mě na gymnáziu celkem dobře na tu situaci připravili. Dvakrát jsem skládala přijímací zkoušky přesvědčená o tom, že mě přece musejí vzít kvůli mému talentu, i když nemám to doporučení, odvolávala jsem se a hlásila se znovu, až se mi dostalo konečně jednoznačného vyjádření, že moje studium není v zájmu socialistického zřízení. To se sice nedalo akceptovat, ale bylo to celkem jasné. Zvolila jsem špatnou taktiku, lépe řečeno žádnou, neměla jsem z gymnázia chodit k přijímačkám na vysokou, měla jsem jít někam pracovat a to zatracené doporučení získat od zaměstnavatele. Ke studiu na vysoké škole se přistupovalo jako k nějaké odměně, kterou si musel člověk zasloužit třeba tím, že bude někde rok drhnout schody nebo analyzovat vzorky odpadních vod. Měla jsem spolužačky, které si vybraly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219525
studium na technice nebo matematiku, protože tam onoho doporučení nebylo zapotřebí, brali každého, kdo si troufal. Žádný takový obor bych ovšem vystudovat nedokázala, ani jsem nechtěla, chtěla jsem studovat to, co mě zajímalo, v čem jsem se cítila dobrá, co jsem se opravdu chtěla naučit. Takže nic. Bratra to, že nedostal doporučení na vysokou (a nechodil za školu a nehádal se s češtinářkou) tolik nezdrtilo, o studium na vysoké zemědělské nijak zvlášť nestál ani o život v Praze. Nastoupil do práce. Měl několik holek, které se o něj rády staraly. Někdy se opil. Pak musel na vojnu. V té době si máma ještě myslela, že se z toho komunistického prokletí dostaneme. Cítila správně, že v Chodově to je hlavně pomsta neschopných hlupáků, kteří si s velikou úzkostí a agresivitou hájili své pozice a výhody. Vždyť chybělo málo a byli by o ně přišli kvůli takovým, jako je ona! Věděla o nich svoje, vždyť jednoho takového si kdysi vzala a šla s ním do pohraničí, aby se mohl stát inteligentem bez vzdělání v končině, kde nebyla žádná konkurence. Největší a jedinou opravdovou konkurencí mu byla inteligentní a vzdělaná vlastní žena. Máma tedy dobře znala komunistické mindráky, naučila se s nimi vycházet, protože je měli všichni její nadřízení, nebyla nijak povýšená nad vyučené automechaniky a truhláře, kteří jí šéfovali v okresních novinách a v domě osvěty. Tihle chodovští kádři si potom 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219525
v šedesátých letech udělali večerně maturitu, pomáhala jim s učením a sama si v té době udělala doktorát. Máma věřila, že novým poměrům unikne, když půjde pracovat do Prahy. Že se v metropoli, bezvýznamná z okresního města, ztratí. Měla tam své spolužáky z dálkového studia, všechny podobně jako ona vyloučené z KSČ, společně spřádali různé naděje, začínali nové životy obtíženi závazky, někdo začal psát články pod cizím jménem, někdo začal soukromničit a budovat chalupu, někdo překládal, někdo získal invalidní důchod. Když mě poprvé nevzali na DAMU, přesvědčila mě máma, abych napsala tomu tlustému muži, který tátovi řečnil na pohřbu a pak nás tak očividně (dívají se všichni?), ubohé siroty, ujišťoval, že se k němu kdykoliv můžeme obrátit o pomoc. Napsala jsem mu, že otec byl věrným členem KSČ a my s bratrem že máme potíže s přijetím na vysokou školu, tak jestli by nemohl vydat dobrozdání, že náš otec se na socialismu ničím neprovinil, naopak natočil film o Emanuelu Famírovi. Teď už se ovšem kamery nedívaly, po tatínkovi nezbylo kromě toho hloupého filmu žádné dílo a pan režisér, tehdy už děkan fakulty osvěty a novinářství, odpověděl prostřednictvím sekretářky: R. N. pracoval v Československé televizi od roku 1967 do roku 1970. Byl členem KSČ. Žil rozháraným rodinným životem. To všechno byla pravda, ale takové doporučení k přijetí na vysokou nestačilo. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219525