100
Majgull Axelssonová
„Dej si bacha!“ Krásná dozorkyně právě dorazila k první řadě zástupu, otočila se a kráčela nazpátek. Stále na vězeňkyně upírala tentýž podivný pohled. Když procházela kolem, koukala Miriam přímo před sebe. Dívka s vpadlým obličejem měla samozřejmě pravdu. Špatná čísla mohou být nebezpečná. Dozorci by tak mohli přijít na to, že si vyměnila oblečení i identitu, a kdoví, co by to znamenalo? Mají tu plynové komory? Nebo věší lidi v táborových ulicích jako v Březince? Ale jak se člověk pro všechno na světě zbaví tetování? Hlavou jí prolétla vzpomínka na Didiho. Jak křičel, když mu číslo vytetovávali. Oni mě pálí, Maliko! Pomoz mi! Pálí mě! Od Ukrajinky, co měla tetování na starosti, dostal pořádný kopanec, tak tvrdý, až ztratil vědomí a zmlknul. Když se probral, nebyl už tak docela sám sebou. Bál se. Ano. Po tetování se Didi poprvé v životě opravdu bál… „Vyškrábej to,“ poradila dívka s vpadlým obličejem. Miriam mrkla na předloktí. Přes rukáv nebylo tetování vidět. „To přece nejde.“ „Ale jo. Když to rozškrábeš do hloubky. Uděláš pořádnou ránu.“ „Jenže…“ „Sveď to na svrab.“ Dívka s vpadlou tváří zavrávorala a Miriam k ní natáhla levou ruku, ruku, ve které držela jablko, ale nezachytila ji, jen ji rukou zapřela o stehno. „Zůstaň na nohou.“ Dívka zavřela oči a znovu se zapotácela. „Snažím se.“ „Mysli na jablko!“ Dívka s vpadlým obličejem zavřela oči a mlčky pohnula ústy. Miriam viděla, jak o jablku sní, jak si představuje, že ho zvedá k puse a zakusuje se do něj. Na vteřinu by ho jen držela, nechala šťávu vytékat a dopadat na jazyk. Svěží jako jarní jitro. Přesně tak by chutnalo. A pak by rychle pohnula hlavou dozadu a kousek dužniny by se oddělil… „Můžeš si kousnout první,“ zašeptala. „Kousneš si první.“ Dívka slabě zaúpěla. Miriam se na ni znovu podívala. Z pravého koutku jí steklo několik kapek slin, jen maličko,
NEJMENUJI SE MIRIAM_DEF.indd 100
25.4.2016 23:54:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219490