Řeknu to trochu od lesa. Asi na šedesátém druhém místě v pořadí zpráv na mě v těchto dnech vyskočila stručná informace, že právě zemřel Valtr Komárek. Zůstal ve mně z toho zvláštní smutek. Pomiňme teď jeho nesporné charisma, které vyzařoval při osobním kontaktu. Když došlo na odbornou ekonomickou diskusi a pan Komárek řekl „bílá“, vždycky jsem byla v pokušení kontrovat mu „černá“. Jako učebnicový levicový ekonom většinou vnímal odborné ekonomické otázky přesně opačnou optikou než já. Popravdě, asi si nevzpomenu na jediný ekonomický problém, který bychom viděli stejně. A víte co? To bylo naprosto úžasné. Bylo to úžasné, protože pan Komárek měl na svět kolem sebe názor. A bylo mu srdečně jedno, jestli to je názor populární nebo ne; prostě měl názor vycházející z jeho životních zkušeností. A když byste se ho zeptali na jakoukoliv politickou či ekonomickou otázku, vždy byste mohli s poměrně vysokou mírou jistoty dopředu odhadnout, jak asi se k ní postaví. Chtěl pomáhat lidem; nechtěl si nahrabat do vlastní kasy. A to je něco, čeho si vážím. Čeho si naopak nevážím, je populismus celé dnešní generace politiků. Nejen českých, ale v podstatě evropských. To, co říkají, říkají ne proto, že by si to mysleli, ale proto, že odhadují, že to veřejnost nejspíš bude chtít slyšet. A právě v tom spočívá jeden z důvodů, proč se my – i eurozóna – ještě pořád babráme v tak hluboké recesi. Jistě, většina ekonomů (a politiků) to bude svádět na nějaké technikálie: „Máme bankovní sektor s takovou a makovou bilanční sumou.“ Nebo: „Zadlužení té a té země dosáhlo takové a makové výše.“ A jistě, že to je pravda. Ale za tou pravdou v pozadí něco stojí. Totiž kdyby dnešní společnost pod taktovkou populistických politiků bez vlastního názoru neměnila názory jako korouhvičku, bankovní sektor v Evropě by patrně neměl tak vysoké procento ztrátových úvěrů, zadlužení některých zemí včetně té naší by nedosahovalo tak vysokých hodnot. A mohli bychom pokračovat. Stačí jednoduchý příklad: Na přelomu let 2008 a 2009, když přišlo první dno krize, se Evropa zděsila a prohlásila, že krizi musí zabránit. Že tak jako kdysi byly USA rozhodnuty Sovětský svaz uzbrojit, Evropa se v roce 2009 rozhodla krizi ufinancovat. Myslela, že čím víc peněz do ekonomiky nalije, tím líp krizi porazí. Pochopitelně neporazila, místo toho narostlo do obludných rozměrů její zadlužení. A díky zadlužení začaly mnohé země balancovat nad bankrotem. I zděsila se Evropa znovu a rozhodla, že musí zadlužení uspořit. Že prostě musí začít šetřit. Tedy dělat pravý opak toho, co dělala dosud. A porazila tím Evropa své zadlužení? Pochopitelně neporazila. Dosáhla jen toho, že díky nevhodně voleným úsporám a zvyšování daní její ekonomika ještě víc zpomalila a propadla se do ještě hlubší krize. Do té letošní. 2013
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219360
I zděsila se Evropa potřetí. A rozhodla se, že dost bylo šetření, teď musí přijít „prorůstová opatření“. Připomíná vám to rok 2009? Bingo. Porazíme tím krizi? Pochopitelně neporazíme. Jenom tím vrátíme čas o pár let zpět a navýšíme naše zadlužení. Samozřejmě že to nemůže fungovat a měli bychom to už vědět. No jo, jenomže politici to nevědí. Nevědí to, protože nemají názor. Celé jejich názorové vybavení spočívá ve snaze negovat to, co bylo před nimi. A proto škodí. Škodí všem, protože zabraňují ekonomice, aby se zmátořila. Škodí, protože znemožňují jakoukoliv stabilitu, jakoukoliv trvalou myšlenkovou linii. Když se na věc podíváme z většího nadhledu, zjistíme, že italská ekonomika je dnes o 8 % níž, než byla v roce 2007, španělská je o 4 % níž a francouzská je tam, kde byla. Jen Němci jsou výš o 4 %. Pokud bychom porovnali ekonomiku s rokem 1999, jsou Němci výš o 20 % a Italové jen o 5 %. A to je naprosto směšné v porovnání s Británií, která si připsala 28 %. Jak je možné, že Británie velké země kontinentu tak drtí? Protože jednak nemá euro, jednak je (spolu s Irskem) nejkonzervativnější zemí Evropy. Taky dělá chyby – také zavedla například šrotovné. Ale dělá jich ještě relativně málo, protože v jejím konzervatismu se jí příčí měnit názory tak rychle jako dalším zemím. Má svou filozofii, které věří. A o to právě jde – v něco věřit. S panem Komárkem odešla osobnost, která mohla současné politiky učit. Nemuseli jsme hned souhlasit s jeho názory; měli jsme se ale učit z jeho přístupu. Právě teď chybí české ekonomice politici, kteří by po vzoru pana Komárka skutečně sami věřili v to, co servírují masám. O tom, jak důležité je mít v hospodářské politice společný cíl a nikoliv jen negovat vše předešlé, svědčí německý hospodářský zázrak po roce 2000. Tehdy bylo nutné udělat v Německu zejména reformy trhu práce. Reformy vstoupily ve známost pod názvem Hartz I – IV. Proti zavedení reforem se bouřily odbory, mohutně se protestovalo. Reformy však nakonec prošly díky tomu, že panovala politická shoda. Politici napříč politickým spektrem si uvědomovali, že se v ekonomice musí něco změnit. Pikantní je, že reformy prosadila levicová Schröderova vláda. Tu nakonec stálo prosazení reforem vítězství v parlamentních volbách v roce 2005. Od té doby v Německu vládla CDU-CSU pod vedení A. Merkelové. Ačkoliv tvrdá opatření na trhu práce prosadila ještě Schröderova vláda, provedené reformy chválila po svém nástupu k moci i strana CDU/CSU. Její předsedkyně Angela Merkelová Gerhardu Schröderovi dokonce osobně poděkovala. Právě po nástupu Angely Merkelové docházela na trhu práce k nejviditelnějšímu 2013
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219360
zlepšování. V roce 2005, kdy se koalice vedená A. Merkelovou dostala k moci, dosahovala míra nezaměstnanosti v Německu vrcholu 11,2 %. Do roku 2008 však poklesla na 7,4 %. To bylo způsobeno tím, že reformy Hartz začínaly zabírat. Popsaný osud německých reforem a jejich celopolitické podpory ostře kontrastuje například s osudem české penzijní reformy. Ještě než byla zavedena, opozice již prohlašovala, že po získání moci reformu opět zruší. A tuto svou hrozbu také splnila.
Nevěřte těm lžím o ochraně Napsáno 24. 5. 2013
Otázka číslo jedna: Televizní hlasatelka v předpovědi počasí oznámí, že se čekají silné bouřky. Doporučí vzít si ven deštník. Co udělá průměrný Evropan? Odpověď: Vezme si s sebou deštník. Otázka číslo dvě: V předpovědi počasí oznámí, že budou padat trakaře. Co udělá Vladimír Pikora? Odpověď: Vezme si s sebou deštník a přivstane si o půl hodiny, protože si není tak docela jistý, zda bude umět v té mele řídit a nebude se muset nechat odvézt manželkou. Otázka číslo tři: Čekají se silné bouřky, doporučují se deštníky. Co udělá průměrný evropský politik? Odpověď: Pomyslí si něco o pozadí, o své nesmrtelnosti, o neodvolatelnosti a o cestovních náhradách, nasadí sluneční brýle a nevkusné tričko s gigantickým nápisem Armani přes celá prsa (kdovíproč má velký počet lidí disponujících penězi a funkcí dojem, že nápis Armani funguje jako nástavec na pánské vybavení) a vyjde si na špacír. A když je po chvíli promočený jako myš, nadává jako špaček, jak k tomu chudák přijde, že ho nikdo nevaroval, že to ta slečna v předpovědi počasí myslela vážně. Drazí přátelé, to prosím není nadsázka. Jsme toho právě svědky. Za předpověď počasí si směle můžeme dosadit skutečnost, že k dnešnímu dni již pět nocí ve Stockholmu hoří auta. Násilnosti vyvolal policejní zásah ve čtvrti Husby. V této čtvrti žijí především přistěhovalci. Ve srovnání s jinými Švédy bývají opálenější, zato nemívají práci; nezaměstnanost mezi nimi dosahuje 80 procent. Je to jen shoda okolností, že ve stejnou chvíli v Londýně dva šílenci rozporcovali sekáčkem na maso britského vojáka? Shodou okolností už zjevně nebude, že britská policie teď provádí po celé zemi razie: To je totiž zá-
2013
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219360