Řeknu to trochu od lesa. Asi na šedesátém druhém místě v pořadí zpráv na mě v těchto dnech vyskočila stručná informace, že právě zemřel Valtr Komárek. Zůstal ve mně z toho zvláštní smutek. Pomiňme teď jeho nesporné charisma, které vyzařoval při osobním kontaktu. Když došlo na odbornou ekonomickou diskusi a pan Komárek řekl „bílá“, vždycky jsem byla v pokušení kontrovat mu „černá“. Jako učebnicový levicový ekonom většinou vnímal odborné ekonomické otázky přesně opačnou optikou než já. Popravdě, asi si nevzpomenu na jediný ekonomický problém, který bychom viděli stejně. A víte co? To bylo naprosto úžasné. Bylo to úžasné, protože pan Komárek měl na svět kolem sebe názor. A bylo mu srdečně jedno, jestli to je názor populární nebo ne; prostě měl názor vycházející z jeho životních zkušeností. A když byste se ho zeptali na jakoukoliv politickou či ekonomickou otázku, vždy byste mohli s poměrně vysokou mírou jistoty dopředu odhadnout, jak asi se k ní postaví. Chtěl pomáhat lidem; nechtěl si nahrabat do vlastní kasy. A to je něco, čeho si vážím. Čeho si naopak nevážím, je populismus celé dnešní generace politiků. Nejen českých, ale v podstatě evropských. To, co říkají, říkají ne proto, že by si to mysleli, ale proto, že odhadují, že to veřejnost nejspíš bude chtít slyšet. A právě v tom spočívá jeden z důvodů, proč se my – i eurozóna – ještě pořád babráme v tak hluboké recesi. Jistě, většina ekonomů (a politiků) to bude svádět na nějaké technikálie: „Máme bankovní sektor s takovou a makovou bilanční sumou.“ Nebo: „Zadlužení té a té země dosáhlo takové a makové výše.“ A jistě, že to je pravda. Ale za tou pravdou v pozadí něco stojí. Totiž kdyby dnešní společnost pod taktovkou populistických politiků bez vlastního názoru neměnila názory jako korouhvičku, bankovní sektor v Evropě by patrně neměl tak vysoké procento ztrátových úvěrů, zadlužení některých zemí včetně té naší by nedosahovalo tak vysokých hodnot. A mohli bychom pokračovat. Stačí jednoduchý příklad: Na přelomu let 2008 a 2009, když přišlo první dno krize, se Evropa zděsila a prohlásila, že krizi musí zabránit. Že tak jako kdysi byly USA rozhodnuty Sovětský svaz uzbrojit, Evropa se v roce 2009 rozhodla krizi ufinancovat. Myslela, že čím víc peněz do ekonomiky nalije, tím líp krizi porazí. Pochopitelně neporazila, místo toho narostlo do obludných rozměrů její zadlužení. A díky zadlužení začaly mnohé země balancovat nad bankrotem. I zděsila se Evropa znovu a rozhodla, že musí zadlužení uspořit. Že prostě musí začít šetřit. Tedy dělat pravý opak toho, co dělala dosud. A porazila tím Evropa své zadlužení? Pochopitelně neporazila. Dosáhla jen toho, že díky nevhodně voleným úsporám a zvyšování daní její ekonomika ještě víc zpomalila a propadla se do ještě hlubší krize. Do té letošní. 2013
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219360