„Prosím?“ Když chci působit důležitě a hodnověrně, nemusím lhát. Stačí říct, že jsem advokát, a úspěch je předem zaručen. Jako ostatně i tentokrát. Výjimečně jsem se ale nepředstavil. „Omlouvám se, že vás obtěžuju. Jsem advokát a sháním vaši sousedku Veroniku. Je to naléhavé.“ V mluvítku se na chvíli rozhostilo ticho. „Veroniku?“ zopakoval ten hlas. „Ano.“ „Tady žádná Veronica nebydlí.“ Kurva. Kurva, kurva, kurva. Zaváhal jsem, ale jenom na vteřinu. „Můžu dál?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě. Bydlím ve třetím patře. Svenssonová.“ Nato se dveře se zabzučením otevřely. Ačkoli byl v domě výtah, dal jsem přednost schodům. To mě naučila Lucy. Nevynechat žádnou příležitost k posílení zadku a nohou. Ve třetím patře byla na jedněch dveřích skutečně cedulka se jménem Svenssonová. Zato na dveřích od bytu, kam mě tehdy zavedla Veronica, žádná jmenovka nebyla. Že by tam nebyla ani dřív? Nevzpomínal jsem si. Sotva jsem se dotknul zvonku paní Svenssonové, dveře se otevřely. Přivítala mě starší žena s potutelným úsměvem. Hned mi byla sympatická. Ačkoli jí určitě bylo přes osmdesát, působila vitálně. Mezi tělesným a duševním zdravím je někdy velký rozdíl. Někteří třicátníci se chovají, jako by jim bylo sedmdesát, a jsou devadesátníci, kteří duševně nepřesáhnou pětačtyřicítku. „Harrieta Svenssonová,“ napřáhla ke mně stařenka ruku. „Martin Benner. Promiňte, že jsem se k vám takhle vetřel. Jak už jsem říkal, hledám Veroniku. Měla by bydlet tady vedle.“ Ukázal jsem na sousední dveře bez jmenovky. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219333