„Prosím?“ Když chci působit důležitě a hodnověrně, nemusím lhát. Stačí říct, že jsem advokát, a úspěch je předem zaručen. Jako ostatně i tentokrát. Výjimečně jsem se ale nepředstavil. „Omlouvám se, že vás obtěžuju. Jsem advokát a sháním vaši sousedku Veroniku. Je to naléhavé.“ V mluvítku se na chvíli rozhostilo ticho. „Veroniku?“ zopakoval ten hlas. „Ano.“ „Tady žádná Veronica nebydlí.“ Kurva. Kurva, kurva, kurva. Zaváhal jsem, ale jenom na vteřinu. „Můžu dál?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě. Bydlím ve třetím patře. Svenssonová.“ Nato se dveře se zabzučením otevřely. Ačkoli byl v domě výtah, dal jsem přednost schodům. To mě naučila Lucy. Nevynechat žádnou příležitost k posílení zadku a nohou. Ve třetím patře byla na jedněch dveřích skutečně cedulka se jménem Svenssonová. Zato na dveřích od bytu, kam mě tehdy zavedla Veronica, žádná jmenovka nebyla. Že by tam nebyla ani dřív? Nevzpomínal jsem si. Sotva jsem se dotknul zvonku paní Svenssonové, dveře se otevřely. Přivítala mě starší žena s potutelným úsměvem. Hned mi byla sympatická. Ačkoli jí určitě bylo přes osmdesát, působila vitálně. Mezi tělesným a duševním zdravím je někdy velký rozdíl. Někteří třicátníci se chovají, jako by jim bylo sedmdesát, a jsou devadesátníci, kteří duševně nepřesáhnou pětačtyřicítku. „Harrieta Svenssonová,“ napřáhla ke mně stařenka ruku. „Martin Benner. Promiňte, že jsem se k vám takhle vetřel. Jak už jsem říkal, hledám Veroniku. Měla by bydlet tady vedle.“ Ukázal jsem na sousední dveře bez jmenovky. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219333
Harrieta Svenssonová vyšla na chodbu a překvapeně se zadívala směrem, kterým jsem ukazoval. „Tady žádná Veronica nebydlí,“ zopakovala. „Před pár týdny tu ještě bydlela,“ namítnul jsem. Stará paní rezolutně zavrtěla hlavou. „To ne.“ Měl jsem co dělat, abych se nezhroutil. Panika ničemu nepomůže, opakoval jsem si v duchu. „Tak dobře,“ přikývnul jsem. „Povím vám to jinak. Před pár týdny jsem v tom bytě byl. Společně s jednou mladou dámou, která si říkala Veronica. Krásná vysoká blondýna. Měla od toho bytu klíč a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam nebydlela. Nepotkala jste tu náhodou někoho takového?“ Snažil jsem se vybavit si, jak byt vypadal. Menší dvoupokoják s ložnicí a obývákem. Bíle vymalované zdi a vykachličkovaná koupelna. Kuchyň z Ikey. Neutrální, nadčasový nábytek. Pár pokojových kytek a měkké povlečení. Na stěnách obrazy, ale ne moc fotografií. Horečně jsem pátral v paměti. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jsem si byl jistější: fotky tam nebyly žádné. Jediné věci v bytě, které by se daly označit za osobní, představovalo pár svršků pohozených na gauči a na posteli. Škoda, že jsem neotevřel lednici. Zjistil bych, že je prázdná. Paní Svenssonová mě vytrhla z myšlenek. „Ano,“ přikývla. „Myslím, že jsem tu takovou slečnu viděla. Byla opravdu moc hezká. Ale potkala jsem ji jenom párkrát. Stejně jako všechny, kteří ten byt používají.“ „Prosím?“ „Všechny byty tady v domě jsou družstevní. Každý byt má svého majitele, který je zároveň členem družstva. Až na tenhle. Ten je ve společném majetku družstva a využívá se pro návštěvy. Takže vaší známé ho nejspíš půjčil někdo z domu.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219333
Přikývnul jsem. Srdce mi bilo na poplach. Přál jsem si, aby se to nějak logicky vysvětlilo. Já jsem Veronice taky lhal. Tvrdil jsem, že bydlím v rodinném domku a že ke mně nemůžeme, protože mám vyplavený sklep. Třeba mi taky lhala z nějakého obhajitelného důvodu. Anebo vůbec nelhala. Třeba v tom bytě opravdu bydlela jen dočasně. Nemusela se mi přece zpovídat. „Asi bude nejlepší, když obejdete všechny partaje,“ navrhla paní Svenssonová s úsměvem. „Abyste zjistil, kdo té slečně půjčil klíče.“ To mě samozřejmě ani nenapadlo. Zato jsem prošel všechna patra a prohlídnul si cedulky na dveřích. Žádné jméno mi nic neříkalo. Odjížděl jsem s pocitem, že mě někdo pořádně napálil.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219333