ale v tu chvíli jsem ji nepociťoval. Okolo nás bylo teplo. Na kůži se mi objevoval pot. Cítil jsem, jak mi stéká po čele. Její čelo bylo ale suché. „Tak ukaž,“ vybídla mě, ale ne takovým tím drsným způsobem, jakým někdy mluvila. Přemýšlel jsem, co bych jí mohl ukázat, a přitom jsem se dál díval na její tvář. Bez klapky to teď byla běžná tvář, až na to, že jedno oko bylo zakalené. Všiml jsem si, že když hýbala normálním okem, zakalené oko se jí hýbalo také. Bylo to jako mít v jedné hlavě dva lidi. „Mám tě rád,“ řekl jsem. Nevzpomínal jsem si, že bych to někdy nějaké holce řekl, a pokud ano, tak před mnoha roky. Obvykle jsem to říkal jenom personálu. „Já vím,“ přikývla. „Tak, kterou svou část nemáš rád? Svoje břicho?“ Moje břicho mi nevadilo. Nevadilo mi, že jsem někdy dýchal pusou tak silně, až se mi na rtech nadělaly stroupky. Nevadilo mi, že se špatně holím a nechávám si na obličeji ostrůvky rašících vousů nebo že jsem někdy z různých částí sebe cítit. Vůbec mi to nevadilo. Pořád jsem nechápal její otázku. „Řekla jsem o tobě svým rodičům,“ prohlásila. Byl jsem u ní tak blízko, že jsem viděl drobounké, jednotlivě živé stříbřité chloupky na kůži její tváře. „Svým rodičům?“ řekl jsem. „Řekla jsem jim, že jsi můj nový kamarád, že jsi moc milý a chytřejší, než vypadáš.“ Zasmála se. „Děkuju.“ „Todde, chceš se ho dotknout?“ „Čeho?“ „Mého oka.“ „Tvého oka?“ „Ano.“ „Já nevím.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219309
„Nervy, co v něm jsou, jsou mrtvé, takže nic necítím. Můžeš se ho dotknout, pokud máš čisté ruce. Máš čisté ruce, Todde?“ Raykene a ostatní personál o mně říkají, že pokud jde o čistotu, jsem „neskutečný puntičkář“. Myju si ruce několikrát denně. „Ano,“ řekl jsem. „Tak můžeš.“ Takže jsem se pod velkým větevnatým stromem velmi pomalu naklonil, natáhl jsem prst a dotknul se jejího odhaleného oka. Bylo teplé a trochu lepkavé. Působilo na omak jako vnitřek těla, který máte shodou okolností na obličeji. „Martine,“ řekl jsem. „Moje oko,“ řekla. „Tvoje oko,“ pronesl jsem pomalu, „je teplé.“ „No, to jsme fakt nevěděli.“ Pak jsme zůstali pod stromem beze slov a vánek přitom zesiloval. Po chvíli jsem měl pocit, že slyším bzučení nějakého hmyzu, jenže to byl Martinin hlas. Mluvila. Došlo mi, že jsem mezitím zapomněl, kde jsem. Byl jsem trochu zklamaný, že jsem si vzpomněl. Martine mluvila o lécích. Říkala, že je to ve skutečnosti snadné. Říkala, že kdy se člověka zeptají, jestli užívá léky, musí napřed odvést jejich pozornost tím, že jim řekne vtip nebo položí závažnou otázku. „Pak ten prášek takhle schováš v dlani,“ řekla a dala si pilulku, kterou si přinesla s sebou, do malého záhybu kůže mezi palcem a ukazováčkem. Zvedla si dlaň k puse. „Gag,“ řekla. „Musíš říct slovo ‚gag‘.“ „Dobře.“ „Zní to jako polykání. A nezapomeň na ten vtip.“ „Jasně.“ „Znáš nějaké vtipy?“ „Ne.“ „Tak já tě jeden naučím.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219309
„Děkuju, Martine.“ Nebraní léků znamenalo, že by se mi mohlo přihodit něco tak zlého, že jsem si na to nedovolil nikdy vůbec pomyslet. Jenomže bylo vzrušující být tak blízko Martine pod panem Vánkem. Byla jako princezna z obří knihy pohádek, z níž mi čítala mami, která dokázala lusknutím prstů proměnit plazivá zvířata v krásné okřídlené ptáčky a uspat lidi, i když zrovna hlasitě mluvili. Vítr v mých kalhotách mi začal stoupat do hlavy. „Mám tě rád,“ řekl jsem znovu. „To vidím,“ prohlásila a mrkla na mě zdravým okem.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219309