pokoji. Romča ječela: ‚Co si to o mě myslíš!‘ Babička ale slyšela ‚mlátíš‘. Představovala si, jak ji za těmi zamčenými dveřmi bije a kope do ní obrovskýma botama. A začala ho nenávidět. Přivezl jí bonboniéru a ona ji vysypala na zem a bonbóny rozdupala; přivezl jí panenku, kterou vyhodila z okna. Ale on nebyl asi špatný. Za malé dědictví po jakémsi strýci poslal Romču na léčení do Itálie. Jela tam, seznámila se tam s nějakým mladým souchotinářem a zamilovala se do něho. Zpátky se jí nechtělo. Když umřel, vrátila se úplně zlomená. Léčili ji, jak dovedli — a většinou nedovedli nic, proto jí neustále měnili kúry… Moment, k pokladnám ještě nejdeme. Musela například každý den vypít hromadu syrových vajíček, měli jsme dokonce takovou fotku, Romča v posteli a vedle ní hromada skořápek… Bolševici ji spálili v krbu jako většinu fotografií… Ale všichni alespoň doufali. Její máma koneckonců žila s tuberkulózou přes dvacet let. Přes půl roku sice seděla v horských sanatoriích a vracela se v podstatě jenom na svátky, a navíc jí udělali takzvaný kolovrátek…“ „Kolovrátek?“ „Takovou operaci: nemocná plíce se jakoby svinula a zmenšil se tak její povrch. Málokdo to přežil, ale prababička to přežila. Prorokovali jí rychlou smrt, ale ona s tou podvázanou plící vydržela do poloviny války, čili skoro dvacet let.“ „A Romča?“ „Pomalu, vydrž. Všichni doufali, že se uzdraví. Ale jedné noci se babička, tehdy tak čtyřletá, probudila, když 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS219060