„Já bych si nepouštěl pusu na špacír,“ napomenul ji manžel. „Copak ženská těmhle věcem hoví?“ Téhož rána se přišinul z kostela bratr Fergus. Před ním si vyšlapoval hošík vyzvánějící na zvonec. Beze slova velebně kráčeli přes pole. Mans i Hilda tušili, co mnicha do Revay přivádí. Starý Trev, který obdělával díl za kopcem, už týden churavěl. Na hřbetě měl prý dobrých osm křížků. Církev se tedy umírajícímu postarala o zaopatření. Hoch s cinkajícím zvonkem i řádový bratr s posvěcenou hostií směřovali přímo k Mansovým dveřím. Hospodář zavolal: „Fergusi, tak že by nám už Magnus s Hakonem uzavřeli mír? Je to tak?“ Chlapec i mnich ho nebrali na vědomí víc než bečící ovci. Chalupu minuli jako u vytržení. Hilda se pokřižovala s vědomím, že se okolo stavení nese svátost oltářní. Za hodinu se dvojice vracela. Bratr Fergus odnášel zvonek a prázdné ciborium, zatímco hoch se co chvíli shýbal pro petrklíče a v slunečním jasu se smál. Tak dospěli k rohu Mansovy chalupy. Hospodář s hospodyní právě kydali z hnojníku mrvu. Rolník nasadil smutný výraz a zeptal se: „Jak se vede starouši Trevovi?“ „V pokoji se odebral na pravdu boží,“ sdělil mu řeholník s úsměvem. Hilda se znovu požehnala křížem. „Inu,“ ozval se chalupník, „máme nejspíš po válce. U kováře jsem slyšel, že se páni snad domluvili.“ „O tom nic nevím,“ odvětil řádový bratr.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218854