Pohádky z kouzelné zahrádky (Ukázka, strana 99)

„Počkej,“ ťuká se Kotlík do čela. „Právě když byli ptačí kluci v nejlepším zpěvu, přilétla od lesa vrána a hned že bude zpívat taky. Jenže to víš, vrána a zpívání. Jen krákla, už jsme se smáli a říkali jí, ať přestane. Že to není žádná písnička. Nejdřív prosila, ať ji necháme zpívat aspoň kousek, ale nemohli jsme to poslouchat. Tak se načuřila a rychle letěla pryč, dokonce při tom úprku ztratila jedno pírko.“ „Tak pírko,“ zbystřil pozornost Zrcátko. „Co kdybys, Kotlíku, pozval na návštěvu svého lesního kamaráda, toho Jedličku? Ledacos by nám mohl o vráně povědět.“ A to byl od Zrcátka dobrý nápad. Skřítek Kotlík zavolal poštovního čmeláka, dal mu zprávu a poslal ho do lesa. Sotva stačili uvařit čaj a u zahradní branky stojí Jedlička. A hned věděl, co a jak se tu přihodilo. „Vránu znám, u nás to také zkoušela. Chtěla zpívat s ostatními, ale hlasu nemá ani na skřípnutí.

Tak jsme jí řekli, ať nám nekazí naše zpívání. A ona že tedy když nebude zpívat s námi, tak nebudeme zpívat ani my. Upustila černé brko a to nám vzalo všechny hlasy a zvuky.“ „To jsem čekal,“ povídá Zrcátko. „Kouzlo je to, viď? Zlé kouzlo. Kotlíku, kam spadlo to pírko?“ „Támhle za lavičku k zídce,“ mávne rukou Kotlík. „Ale vždyť takové jedno vraní peří odneseme ze zahrádky cobydup.“ „To si jen myslíš, kamaráde,“ vysvětluje Jedlička. „U nás se museli zapojit všichni. Jeleni, srnci, ale i zajíci, lišky a ptáci. Tak bylo těžké, že jsme je týden z lesa tahali.“ A na zahrádce je to právě tak. Kamarádi zkoušejí vraní pírko zvednout, popotáhnout, ale to se ani nehne. A navíc se neslyší, musí si ukazovat rukama, co a jak. Kotlík mávne rukou jako: Teď zvedáme! Ale nestane se nic. Zkouší to Větrná panenka s bráškou Větříkem.

Foukají, co jim větrné síly stačí. Přece dokážou i velké mraky odfoukat, ale brko se ani nepohne. Tak přijdou pomoc pavouci. Omotají brko pavoučími lanky, všichni zatáhnou za 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218841

jeden konec, ale ani o minikousíček brko neposunou.

Přátelé jsou smutní. Vypadá to, že brko zůstane navždycky v zahrádce a zahrádka zůstane němá. Už nikdy žádná písnička, žádný smích, jen ticho.

Nápad, nápad, nápad! Někdy je na krajíčku a pořád se nemůže vylíhnout. Tak se teď vedlo Kotlíkovi. Věděl, že má určitě v hlavě něco, co by zahrádce pomohlo, jen si vzpomenout!

Když vtom Šerloka ťuklo něco do myšlení. Běží do skleníku a vrací se s budíkem. Strká do Zrcátka, strká do Kotlíka, jako by chtěl říct: „No tak, přece dobře víte, kdo může dát věci do pořádku!“ Ale jak se dorozumět? Zrcátko táhne Kotlíka do skleníku, kde vraní kouzlo neplatí: „Zapomněli jsme na Časíčka!“ křičí na Kotlíka a tomu se také jasní.

A tak zase letí čmeláčí pošťák, tentokrát za Časíčkem. Jen by Šerlok jednou oběhnl zahrádku, už se snáší na trávník Časíčkův vrtulníček. Bez vrčení, docela potichoučku. Časíčko vystoupí a žene se za přáteli k uvítání, jenže jen otevírá ústa a kulí oči, že není slyšet jeho pozdravy.

Až ve skleníku mu Kotlík řekne, co se stalo zlého a že už je napadlo, jak to napravit. Časíčko kývne a řekne: „Ale jen na hodinku, pak se všechno vrátí zpátky do dneška,“ vytáhne svoje hodinky a nařídí je na VČERA POLEDNE, KDY SE ZPÍVALO NA LAVIČCE. Najednou je všechno jako včera a Kotlík s přáteli a ptáčky zpěváčky sedí na lavičce a hrají a zpívají písničky. A zase jako včera přilétá vrána a prosí, aby si s nimi mohla zazpívat alespoň jednu písničku.

Jenže teď je to jiné, než včera. Všichni na sebe mrknou, a Kotlík řekne vráně: „Tak se k nám přidej, budeme rádi.“ A ostatní kývají, cvrčci hrají na housličky a vrána kráká a kráká. Ostatní jen přizvukují a dělají takové to: „La, la, la, brum, brum, brum.“ A snaží se vůbec nesmát. Jen ať si vrána zazpívá.

102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218841

Vrána dokrákala a řekla: „Takhle jsem si ještě nezpívala, to byla krása, že?“ a roztáhla křídla k odletu. Jak odlétala, zatřepala jedním křídlem a na zahrádku se sneslo bílé vraní brko.

Jediné, které měla schované úplně naspod pod všemi černými. Všichni se dívali, jak se to brko pomalu snáší na zahrádku a už ve vzduchu hraje krásnou písničkou.

Chvíle pro VČERA skončila a Časíčkovy hodinky se posunuly na dnešní den. Všechno bylo stejné, jen u zídky blízko lavičky leželo místo černého brka vraní bílé, to nejvzácnější.

Všichni koukali na ten div a pomaloučku si začali notovat. Cvrčci brnkli na struny, včelky zabzučely, zapískali špačci a kosáci, z výšky notoval skřivánek. Zpívala myška, krtek, ježek i Zrcátko, Časíčko a Kotlík. Dokonce Šerlok přidal trochu psího zavytí. A všechno to znělo dohromady jako nejkrásnější písnička na světě.

A to jen proto, že nechali jednu vránu zakrákat vraní písničku.

103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218841