Zpět do kopce už jsem nemohla, tak jsem došla dolů po silnici k potoku a prodrala se houštím a kopřivami k chalupě. Myslela jsem, že vypustím duši. Zpocená a zchvácená jsem dorazila na chalupu. Kromě klíčů a mobilu jsem neměla nic. Zbytky jídla pro nás a zvířata, doklady, peníze, ruksak, šaty a brýle, to vše odvezl. Sedla jsem si pod strom do stínu a nevěděla, zda mám brečet nebo se smát. Po nějaké době mi přišla esemeska od Pavla: „Táta ti vzkazuje, že si koupil housky a chleba a že se máš nechat odvézt domů.“ To mě vážně „uklidnilo“. Já na chalupě bez jídla, peněz a dokladů, ale hlavně, že on si koupil housky a chleba a dal mi radu, aby mě někdo odvezl domů! Chalupu jsme původně koupili napůl s manželi Mackovými. Ona dětská lékařka, on inženýr. Kultivovaní lidé. Jejich zadní polovina byla pěkná, čistá a upravená. Myslím, že nedlouho po tom, co jsme na chalupu začali společně jezdit, už litovali. Nemohli se s manželem dohodnout na úhradách za společné výdaje (elektřinu, vodu atd.). Vždycky, když pan Macek vše zaplatil, dlouho z mého muže dostával tu „naši“ polovinu. Občas mi povolily nervy a dala jsem mu ty peníze ze svého. Konflikty byly stále. Střecha se neopravovala, manžel raději peníze škudlil, a když utrácel, tak za hlouposti. Po několika letech přestali Mackovi na chalupu jezdit a svoji polovinu dali dceři. Od té jsme ji pak odkoupili. Chalupa byla celá naše a Pavel ji 100
zivot s nepritelem.indd 100
26/04/2016 13:05:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218788
začal opravovat. Je šikovný, a tak to tam brzy začalo vypadat k světu. Helena na chalupu jezdila nerada. Nikdy ji to tam nebavilo, není zvyklá na nepohodlí. Míra tam občas jezdil i sám, jen s malým Slávkem. Ale když tam chtěl něco opravit, vždycky byl z toho řev. Vzal si třeba ze stodoly prkénko, které tam leželo dobrých dvacet let, a manžel mu vzápětí vynadal, že zrovna to v příští půlhodině potřeboval. A tak i Míru pobyt na chalupě po čase omrzel. Vzpomínám si, že jsem jednou dostala vynadáno, proč házím věci na jeho hnůj (kompost). Do té doby jsem nevěděla, že každý máme i vlastní hnůj. Můj hnůj, tvůj hnůj… Červenec 2007 Je ráno, jdu vyvenčit Žeryka. Leje jako z konve. U popelnic jsme nechali tři krabice sklenic z chalupy. Chci je odnést do kontejneru na sklo. Zjistila jsem ale, že jsem doma zapomněla klíče od bytu, takže nemohu jít přes barák, ale musím kolem domu. Zvoním na něj a říkám: „Hoď mi klíče.“ Odpověděl, že nikde nevisí. Říkám mu tedy, že až půjdu domů, tak zazvoním. Prý, že jo. Nosím sklenice kolem celého domu, jsem promočená na kost. Pak zvoním a jsem milostivě vpuštěna. Doma zjišťuji, že klíče visí na svém místě. Ptám se, proč mi je nehodil. Odpovídá: „Ty ses jen ptala, jestli jsou tady!!!“ 101
zivot s nepritelem.indd 101
26/04/2016 13:05:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218788
Já slyšela, že říká: „Tady nevisí,“ zatímco on říkal: „Tady visí.“ To jsem blázen… Ovšem že je chci hodit dolů, to ho nenapadlo. Blb! Byla jsem na mrtvici. Říjen 2007 V obýváku se válejí po zemi prázdné láhve od piva a fernetu, krabice od vína, papíry, noviny a igelitové sáčky. Konferenční stolek je neustále politý, špinavý od zbytků jídla, plný odpadků, zátek od piva a umatlaných sklenic. Nemám mu ani kam postavit oběd. Pod nohama má černý flek, jak mu všechno padá a on to zašlape. Chci koberec vyprat, ale zakazuje mi to. Stejně pak po něm bude schválně chodit ve špinavých botách, tak to snad ani nemá smysl. Říjen 2007 Brání mi násilím, abych po něm spláchla na záchodě. Dělám to tedy tajně. V bytě to páchne, ráno se mi zvedá žaludek. Jsem z toho zoufalá. 9. 10. 2007 Velký řev na záchodě, že není zvednuté prkénko. Močí proto na prkénko. Snažila jsem se ho zvednout, ale dočkala jsem se jenom nadávek, že jsem blbá kráva.
102
zivot s nepritelem.indd 102
26/04/2016 13:05:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218788