Pak mi papír podala zpátky a řekla: „Můžeš mi to přečíst ty, Camerone?“ Moje myšlenky padly na kolena. Mezi náma prošustil větřík a já se posadil vedle ní a začal číst slova, který jsou zapsaný v první kapitole týhle knížky. „Ulice města jsou lemovaný pravdou a já jima procházím. Někdy procházej ony mnou…“ Čet jsem pomalu a upřímně, tak, jak jsem ty řádky cítil, jako by vytejkaly z mýho nitra, a při poslední části jsem trochu přidal na hlase. „Jo, a taky chci, aby až to skončí, byla i ona tak plná sama sebe, že se to všechno vyřine přede mnou ven, že její já přeteče a rozechvěle se mi odevzdá, stejně jako já udělám to samý pro ni. Zatím ale štěstí metá kamení. Střeží samo sebe. Čekám.“ Když jsem skončil, závěrečný ticho nás popadlo do spárů a šustění papíru, kterej jsem zase skládal, znělo jako hromovej rachot. Po její tváři chňapnul dojatej výraz a zůstal tam. Chvilku čekala a pak tiše řekla: „Ty ses ještě žádný holky nedotknul?“ „Ne.“ „Přede mnou žádný?“ „Ne.“ „Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptala se. Přikývnul jsem a díval se na ni. „Můžeš mě vzít za ruku?“ Vnímal jsem každej kousek Octaviiny dlaně, když jsem ji bral do svý ruky, a ona se přisunula blíž a opřela se mi hlavou o rameno. Přehodila nohu přes moji a zahákla se chodidlem za můj kotník, takže jsme byli zapletený do sebe. „Nikdy mě nenapadlo, že bych to svý psaní někomu ukázal,“ poznamenal jsem tiše. „Je krásný.“ Řekla mi to tichounce do ucha. 105
Zusak_Kdyz_psi_placou_vnitrek_zvetseny.indd 105
6.6.2016, 12:35:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218690
„Dělá mi to dobře…“ Po chvilce se přesunula přede mě, zkřížila nohy a s očima na mý tváři mě donutila přečíst jí všechno, co jsem napsal. Když jsem dočet, vzala mý ruce a přejela si s nima přes břicho na svý boky. „Můžeš se ve mně utopit, kdykoli budeš chtít, Camerone,“ řekla a zase přitiskla svoje rty na moje a pomalu mi vplynula dovnitř do pusy. Papíry jsem měl pořád v rukou, a jak jsem ji držel, tisknul jsem je k ní. Cítil jsem ji na svým těle a vnímal, jak mě vdechuje do sebe. Po chvíli jsme vstali a Octavie na mě měla vážnou otázku. Opřela se o mě a zeptala se: „Chtěl by ses podívat do nebe?“ „Do nebe?“ zeptal jsem se. „Jo.“ Nasadila nebezpečnej, sebeironickej úsměv, a mně došlo proč, až když mě nasměrovala zpátky do centra a k vyhlídkový věži. Vlezli jsme do výtahu a ten nás vynes až nahoru, dohromady s pár týpkama, co vypadali jako golfoví profíci z Anglie, a jednou rodinkou na nedělním výletě. Jedno z děcek mi v jednom kuse hamtalo na nohu. „Zatracenej spratek,“ měl jsem chuť říct. Kdybych byl s Rubíkem, dost možná bych to i zabručel, ale na Octavii jsem se jen podíval a zatvářil se znechuceně. Přikývla, jako by přitakala: „Moje řeč.“ Jakmile jsme vyjeli nahoru, prošli jsme kolem dokola celýho patra a mně nedalo, abych se nekoukal po našem domě a nepředstavoval si, co se tam děje. Doufal jsem, že je všechno v cajku, dokonce jsem se za to modlil. A pak jsem do toho zahrnul všechny tam dole, kam až jsem dohlíd, a jako vždycky, když se modlím k Bohu, o kterým nemám nejmenší ánunk, stál jsem a zlehka si poklepával na srdce, úplně automaticky. 106
Zusak_Kdyz_psi_placou_vnitrek_zvetseny.indd 106
6.6.2016, 12:35:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218690
Zvlášť tahle holka, modlil jsem se. Ať se má dobře, Bože. Jasný? Rozumíme si, Bože? V tu chvíli si Octavie toho poklepávání všimla. Takže místo odpovědi od Boha jsem se dočkal otázky od týhle holky. „Co děláš?“ zeptala se. Do obličeje mi dolehla zvědavost z jejích očí. „Camerone?“ Dál jsem se soustředil na město rozcapený pod náma. „Ále, tak trochu se modlím, víš?“ „Za co?“ „Jen aby všechno bylo dobrý.“ Zarazil jsem se a pak pokračoval. Málem jsem se rozesmál. „A to jsem nebyl v kostele sedum let.“ Zůstali jsme nahoře víc jak hodinu a chodili pořád dokola, abysme si z tý vejšky prohlídli celý město. „Chodím sem docela často,“ řekla Octavie. „Líbí se mi ta vejška.“ Vystoupila dokonce na schůdek u okna potaženej kobercem a zůstala tam stát opřená o sklo. „Jdeš sem?“ zeptala se a já – řeknu vám na rovinu – já to zkusil, ale i když jsem si hrozně přál opřít se o sklo s ní, nedokázal jsem to. Připadalo mi, že bych propadnul ven. Tak jsem zůstal trčet dole. Jen pár vteřin. Když se ke mně vrátila, hned jí bylo jasný, že je mi mizerně. „Já chtěl,“ hlesnul jsem. „To nevadí, Came.“ Nejhorší bylo, že jsem se potřeboval na něco zeptat, a taky jsem to udělal. Ovšem zapřísáh jsem se, že je to naposledy, co se na něco takovýho vyptávám. „Octavie?“ řekl jsem. Pořád jsem slyšel její poznámku, že sem chodí každou chvíli. Slyšel jsem ji, i když jsem položil následující otázku: „Rubíka jsi sem vzala taky?“ 107
Zusak_Kdyz_psi_placou_vnitrek_zvetseny.indd 107
6.6.2016, 12:35:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218690