Pak mi papír podala zpátky a řekla: „Můžeš mi to přečíst ty, Camerone?“ Moje myšlenky padly na kolena. Mezi náma prošustil větřík a já se posadil vedle ní a začal číst slova, který jsou zapsaný v první kapitole týhle knížky. „Ulice města jsou lemovaný pravdou a já jima procházím. Někdy procházej ony mnou…“ Čet jsem pomalu a upřímně, tak, jak jsem ty řádky cítil, jako by vytejkaly z mýho nitra, a při poslední části jsem trochu přidal na hlase. „Jo, a taky chci, aby až to skončí, byla i ona tak plná sama sebe, že se to všechno vyřine přede mnou ven, že její já přeteče a rozechvěle se mi odevzdá, stejně jako já udělám to samý pro ni. Zatím ale štěstí metá kamení. Střeží samo sebe. Čekám.“ Když jsem skončil, závěrečný ticho nás popadlo do spárů a šustění papíru, kterej jsem zase skládal, znělo jako hromovej rachot. Po její tváři chňapnul dojatej výraz a zůstal tam. Chvilku čekala a pak tiše řekla: „Ty ses ještě žádný holky nedotknul?“ „Ne.“ „Přede mnou žádný?“ „Ne.“ „Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptala se. Přikývnul jsem a díval se na ni. „Můžeš mě vzít za ruku?“ Vnímal jsem každej kousek Octaviiny dlaně, když jsem ji bral do svý ruky, a ona se přisunula blíž a opřela se mi hlavou o rameno. Přehodila nohu přes moji a zahákla se chodidlem za můj kotník, takže jsme byli zapletený do sebe. „Nikdy mě nenapadlo, že bych to svý psaní někomu ukázal,“ poznamenal jsem tiše. „Je krásný.“ Řekla mi to tichounce do ucha. 105
Zusak_Kdyz_psi_placou_vnitrek_zvetseny.indd 105
6.6.2016, 12:35:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218690