zelené oči. Bylo to opravdu moc hezké kotě a ona si ho docela oblíbila. Co s ním asi je? „No tak co, co tady stojíš jako Lotova žena. Bal si saky paky a jdeme. Nebo máš snad jiný nápad? Kdyby nebylo mě, skončili bychom všichni na ulici,“ dodal její muž a začal shrnovat věci a házet je do prostěradla. Před domem mezitím čekal povoz s koněm i hňupem, který ho popoháněl. Zimmermann chtěl, aby to proběhlo rychle. Hlavně pryč z tohoto města. Hlavně pryč. Představoval si, jak se ve staropražském labyrintu konečně ztratí světu z dohledu. Tam už nebudou žádné zrádné pravoúhlé ulice, které vás podrazí vždy, když ukročíte byť jen o centimetr, ale ulice úzké a klikaté. Úzké tak akorát na to, aby šlo jít jenom dopředu. Úzké tak akorát na to, aby se v nich mohl zaklínit a téměř nepostřehnutelně zkamenět, proměnit se ve zprohýbaný dům bez obyvatel. Když se konečně přikodrcají do Cikánské ulice a stanou před domem, nikdo ani nepípne. Rozhlížejí se kolem a Josefov se na ně valí ze všech stran. Někteří si je se zájmem prohlížejí, jiným je to jedno, takových delegací je tady dost. Pomalu slézají z povozu. Děti s vykulenýma očima a Františka se zaťatými sanicemi. Augustin se zdánlivě lhostejně a v rozšafném klidu rozhlíží, opírá se přitom o herku, která otrocky postává se svěšenou hlavou. Hňup, který kočíroval, pomlaskává na otupělou kobylu a čeká na odměnu. Mele drzou opálenou hubou, jako kdyby přežvykoval oves, a myslí na to, co bude dnes k obědu. Augustin sundává z vozíku peřinu, v níž je nádobí, hadry na spaní, stůl a židle. „Co čumíš?“ oboří se Zimmermann na hňupa. „Nečum a pojď nám pomoct!“ Hňup neochotně slézá a nakládá si stůl na záda. Stoupá do schodů a okázale heká a demonstruje svou neskutečnou námahu. Jeho vyschlé
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218678
kosti, v nichž nezbyla ani kapka morku, praští a chřestí pod napnutou vysušenou hnědou kůží. Augustin si hází na záda vak s jejich živobytím a vchází do tmavé chodby, za ním se plouží Františka a děti. Přes nos ho praští zatuchlý pach připomínající kyselé zelí a potlučená nahnilá jablka. Předbíhá hekajícího hňupa, odemyká dveře místnosti a z jiných dveří vychází Stáza. Je to přesně ta Stáza, co mu nabízela křídu. Dělá, že ji nevidí. „Tak vás tady vítám, vašnosto. Ráčí být jako doma,“ zazní směrem k němu. Stáza se bezostyšně přitočí k rodině, div že se nenakvartýruje přímo do bytu, a zvědavě si měří zasmušilou Františku, která věnuje pozornost vlhkým zdem oblepeným novinami, zatímco její muž ledabyle očumuje podivný kamrlík a tváří se jakoby nic a točí si mlýnek. Zimmermannová přikročí blíž k mantinelům jejich života, zatajuje dech, uvnitř nafouknutých plic rozhrnuje nezdravý vzduch a zrak jí padne na zprávu o nešťastné dívce, která pohodila novorozeně do kanálu. Opatrně se zdi dotkne a cítí vlhkost. Má dojem, že zaslechla někde z hlubin křik zavrženého novorozence. Slyší, jak pod zteřelými a uvolněnými prkny podlahy cosi chrastí a klape. Zřejmě švábi. Do zatuchlé místnosti, jež má být jejich novým domovem, slabě proudí skrz potlučené a špinavé okno slunce a Františka ví, že je naprosto zbytečné cokoliv říkat nebo se něčemu divit. Nakonec mohli skončit na ulici a jít po žebrotě. Musí se smířit s tím, co je. To je její úděl. S mužem a dětmi přicházejí jenom starosti. Na druhou stranu člověk se nemusí zabývat sám sebou, může si z plna hrdla užívat hnusu, jehož vám život nadělí vrchovatě, a na sebe v poklidu zapomenout. Děti se rozhlížejí a našlapují. „Tady budu spát já,“ vbíhá do kouta Michal. „A já tady,“ přidává se Anna. Jenom Jan stojí vedle matky. „To nějak
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218678
přečkáme,“ říká Františce, jíž náhle z jeho protivně rozvážného hlasu proběhne vlna nelibosti. „Starej se o sebe. Hleď si najít místo.“ Jan se ublíženě šourá přes místnost. Myslí na to, že se své matce nikdy nezavděčí, jako by snad ani nebyl její, jedná s ním jako s cizím, přitom je jediný, kdo se o ni ještě stará. „Když budeš chtít, můžeme si vzít podnájemníka,“ ozve se Augustin od okna. „Cizího člověka do bytu, zbláznil ses?“ Její muž pokrčí rameny. „Tobě se člověk nezavděčí, mohlo nám být líp.“ „Cizího do domu nikdy. Chceš, aby nás někdo ve spaní podřízl?“ Její muž pokrčí rameny a vrazí hňupovi čekajícímu přede dveřmi do umouněné, chtivě natažené dlaně krejcary a oboří se na něj, aby konečně táhl k čertu, protože teď už není dobrý absolutně k ničemu. Děti chvíli bloumají po světnici, ale není tam nic k vidění, tak se vydají do ulice. Našlapují po schodech jako zloději a rozhlížejí se kolem sebe. Nové místo je vzrušuje svou nevyzpytatelností. Ve špinavé uličce se vítají s domem. Chvílemi to vypadá, že se neznatelně pohybuje. Z vikýře proudí šero se znepokojivými tajemstvími. Řada středověkých vyrážených oken se na ně upřeně dívá. Některé okenice jsou vybité, jiné ucpané hadry. V létě bývají téměř ve všech oknech rudé muškáty. Teď nic. Dům vypadá jako kulisa. Kdybyste ji strhli, nezbyde za ní nic, jen černý obzor. Dům je flekatý a poskvrněný jako opotřebovaná kurva. Každý se o něj mohl otřít, nechat v něm svou mastnou stopu a pak bez pozdravu odejít. Štíhlé komíny vypadají jako cukrové špalky. Zatímco děti nasávají okolí, Františka v pokoji natáhla do nosu vlhký smrad staletých středověkých zdí. Venku zaregistrovala pach moči a lidských výkalů. „Když je jaro, kvetou tady prý fialky,“ poučil ji její muž, ještě než slezli z povozu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218678