zelené oči. Bylo to opravdu moc hezké kotě a ona si ho docela oblíbila. Co s ním asi je? „No tak co, co tady stojíš jako Lotova žena. Bal si saky paky a jdeme. Nebo máš snad jiný nápad? Kdyby nebylo mě, skončili bychom všichni na ulici,“ dodal její muž a začal shrnovat věci a házet je do prostěradla. Před domem mezitím čekal povoz s koněm i hňupem, který ho popoháněl. Zimmermann chtěl, aby to proběhlo rychle. Hlavně pryč z tohoto města. Hlavně pryč. Představoval si, jak se ve staropražském labyrintu konečně ztratí světu z dohledu. Tam už nebudou žádné zrádné pravoúhlé ulice, které vás podrazí vždy, když ukročíte byť jen o centimetr, ale ulice úzké a klikaté. Úzké tak akorát na to, aby šlo jít jenom dopředu. Úzké tak akorát na to, aby se v nich mohl zaklínit a téměř nepostřehnutelně zkamenět, proměnit se ve zprohýbaný dům bez obyvatel. Když se konečně přikodrcají do Cikánské ulice a stanou před domem, nikdo ani nepípne. Rozhlížejí se kolem a Josefov se na ně valí ze všech stran. Někteří si je se zájmem prohlížejí, jiným je to jedno, takových delegací je tady dost. Pomalu slézají z povozu. Děti s vykulenýma očima a Františka se zaťatými sanicemi. Augustin se zdánlivě lhostejně a v rozšafném klidu rozhlíží, opírá se přitom o herku, která otrocky postává se svěšenou hlavou. Hňup, který kočíroval, pomlaskává na otupělou kobylu a čeká na odměnu. Mele drzou opálenou hubou, jako kdyby přežvykoval oves, a myslí na to, co bude dnes k obědu. Augustin sundává z vozíku peřinu, v níž je nádobí, hadry na spaní, stůl a židle. „Co čumíš?“ oboří se Zimmermann na hňupa. „Nečum a pojď nám pomoct!“ Hňup neochotně slézá a nakládá si stůl na záda. Stoupá do schodů a okázale heká a demonstruje svou neskutečnou námahu. Jeho vyschlé
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218678