„S tím poučováním máš náhodou pravdu,“ uznává Mirza a otázku přejde bez povšimnutí. Ještě to mi tak chybělo – uražené a drzé děcko. „Občas mě popadnou návaly vzteku a musím s něčím mrštit, jinak bych vybouchl jako nespolehlivá trhavina. Nešťastně ses objevil zrovna ve chvíli, kdy to ve mně příšerně kypělo. Nemůžu za to. To…“ hlavou kývne někam ve směru zbytku Gruzie. „V takové chvíli je lepší, když kolem sebe nikoho nemám. To jsi ale nevěděl, tak sis tam umanutě postával a mě to dovádělo k šílenství. V takovém případě mě pokaždé ještě více dopálí, když u mého návalu vzteku mají být svědci. Jeden by se uklidnil a vyvztekal se mimo zraky okolí. U mě to tak bohužel nefunguje. Jak se vzteknu, dochází u mě k okamžitému zkratu.“ Mirza sbírá odhodlání k otázce. „Potřebuji od tebe cosi vysvětlit. Když jsem vypěnil, říkal jsi cosi o tom, že o mně nelžou jakési povídačky. O co šlo?“ „Nevím, proč bych se s tebou měl vybavovat.“ Chlapec se na sedle víc narovná, aby nad Mirzou čněl. Mohl bych tě z koně shodit, ani bys nemrkl, pomyslí si Mirza ztrácející nervy. Proč bych měl děcku mazat med kolem pusy? „Do toho tě nikdo nenutí. Ale ublíží ti to? Když tě budu štvát, tak si ode mě odcváláš.“ S hranou povzneseností mu ukáže k vesnici. Opře se lokty o díru ve zdi, kde bývalo okno. „Tvoji rodinu tu nikdo moc rád nemá,“ vyprskne Oleg se zadostiučiněním.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218644