na, na vrcholku přišel nečekaný zlom. Jako by opačnou stranu pahorku srovnaly se zemí dvě atomové bomby. „Tohle je Krokodýlí jezero.“ Anna ukázala na zatopený kráter po jejich pravici. Nad hlavami jim přeletělo hejno růžových plameňáků. Ptáci se snesli ke břehu sousedního jezera. Na mělčině se brodily desítky dalších plameňáků. Jejich sytě zbarvené peří zajímavě kontras-tovalo s neméně výraznou vodní plochou. Toma skoro až bolely oči z té nezvyklé palety barev. „Asi vás nepřekvapí, že druhé jezero se jmenuje Plameňáčí,“ usmála se Anna. „Znamená to, že tam vedle,“ Tom kývl k většímu z obou jezer, „žijí krokodýli?“ „A ne ledajací,“ odpověděla Anna. „Největší samci dorůstají kolem čtyř metrů. Měřeno odhadem z bezpečné vzdálenosti,“ zašklebila se. „A co žije ve třetím jezeře?“ zajímal se Tom. „Tilapie. A bezpochyby i pár krokodýlů.“ Někde v dálce se ozvalo zahřmění. Anna se znepokojeně zadívala na temná mračna na jižním obzoru. „Blíží se bouře?“ zeptal se Tom. „Doufám, že ne.“ Anně na čele vyskočila vráska. „Počasí na jezeře je vždycky nevyzpytatelné. Každou chvíli se mění. Dá se předpokládat, že se ta bouřka co nevidět rozplyne. Nebo ji vítr odvane na druhou stranu.“ Její poznámka zněla spíš jako přání než fakt. Tom přemýšlel, co by asi dělali, kdyby je bouře zastihla během plavby. Anna by možná zanechala řízení a začala se modlit. „Nebude vám vadit, když se teď pomodlím?“ „Jistěže ne.“ Tom povytáhl obočí. Poodešel o pár kroků, aby Anně dopřál soukromí. Ta se otočila čelem k Plameňáčímu jezeru a sepjala dlaně. Plných deset minut něco neslyšně mumlala. Modlitbu zakončila tichým: „Amen.“ Tom upřel na Annu zrak. Po tvářích se jí kutálely slzy. Trochu se třásla. Vypadala tak slabě a zranitelně. Vůbec nepři-pomínala tu neohroženou 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218643
ženu, která se prohání jeepem po rozbitých cestách. Toma její nenadálá proměna upřímně vyděsila. „Jste v pořádku?“ Anna chabě přikývla. „Omlouvám se.“ Rukama si otřela tváře. „Přestala jsem se… ovládat.“ Tom čekal, jestli k tomu sama něco dodá. Nechtěl vyzvídat. „Můj dědeček dnes slaví osmdesáté narozeniny.“ Anna se přerývavě nadechla. „Jako jediný z rodiny přežil Osvětim.“ „Aha.“ Tom by rád řekl něco oduševnělejšího, jenže mu došla slova. „Naše rodina bydlela jen pár desítek kilometrů od Osvětimi,“ vykládala Anna. „Dědečkovi rodiče pracovali jako učitelé. Aktivně se angažovali v protinacistickém odboji. V létě roku 1943 byli i se svými čtyřmi dětmi transportováni do koncentračního tábora.“ Odmlčela se. „S výjimkou dvou nejmladších synů byla celá rodina hned po příjezdu do tábora odvlečena do plynových komor.“ „Co se stalo se zbývajícími dětmi?“ zeptal se přidušeně Tom. „Byla to dvojčata. Oba chlapci měli skončit jako oběti šílených experimentů Anděla smrti. Doktora Mengeleho.“ Po obloze sjel blesk. Deset sekund nato zaburácel hrom. Anna tomu nevěnovala sebemenší pozornost. „Dědečkův bratr záhy onemocněl tyfem a zemřel. Protože už nemohli posloužit pro Mengeleho výzkum dvojčat, druhý z chlapců by co nevidět následoval zbytek rodiny. Od jisté smrti ho zachránila jiná tragédie.“ Tom zarytě mlčel. O hrůzách holokaustu slyšel mnohé, ale ještě nikdy se nesetkal tváří v tvář s někým, koho tento masakr přímo ovlivnil. V učebnicích dějepisu a televizních dokumentech vyhlížejí i ty nejděsivější události jen jako další z nekonečné řady katastrofických zpráv, které nám dnes a denně servírují média. „To je hrozné, co se ve světě děje,“ řekne si člověk, sáhne po sáčku s brambůrky a přeladí na jiný program, kde vzduchem létají hlavy a po zemi tečou potoky umělé krve. Dnešní přetechnizovaná doba činí lidi neschopnými vnímat realitu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218643
„V Osvětimi byla vězněna i jedna blízká přítelkyně dědečkových rodičů. Paní Podbielska,“ pokračovala Anna. „Nacisté jí přímo před očima zastřelili jejího patnáctiletého syna, protože neuposlechl rozkaz.“ Povzdechla si. „Bohužel na chlapce mluvili německy a on jim nerozuměl.“ „Příšerné,“ odvětil potichu Tom. „Nic horšího nemůže člověka potkat,“ přisvědčila Anna. „Paní Podbielska se však zachovala jako opravdová hrdinka. V září měla být z Osvětimi převezena do pracovního tábora v sudetské části Čech. Německé továrny trpěly nedostatkem pracovníků, a tak začaly najímat vězně. Podmínky v pracovních lágrech nebyly o nic lepší než v koncentračních táborech, ale lidé aspoň na nějaký čas unikli plynovým komorám. Mohli doufat, že Němci budou poraženi dřív, než se je rozhodnou zlikvidovat.“ Od jezera vzlétlo několik plameňáků. Anna je zamyšleně pozorovala. „Dodnes jsem nedokázala zjistit, jak se paní Podbielske podařilo propůjčit mému dědečkovi identitu svého zavražděného syna. Jméno Pawel Podbielski každopádně figurovalo na seznamu vězňů určených pro transport do pracovního tábora. Oba chlapci měli shodou okolností stejné křestní jméno. Mému dědečkovi v té době bylo necelých osm let, ale na svůj věk byl neobyčejně vysoký. Všichni chlapci v koncentračním táboře vypadali úplně stejně. Byli vyzáblí a zubožení, takže se jen těžko odhadoval jejich věk.“ „Paní Podbielska ho vzala s sebou do pracovního tábora?“ ujišťoval se Tom. „Ano. Uvalila na sebe obrovské riziko, protože kdyby někdo odhalil její podvod, čekala by oba okamžitá smrt.“ „Jak dlouho tam zůstali?“ „Do března 1944,“ odpověděla Anna. „Oba pracovali v textilní továrně. Po zrušení tábora měli být přestěhováni do jiného lágru, ale paní Podbielske se podařilo podplatit dozorce. Její rodina vlastnila ve Švýcarsku značný majetek, který zůstal uchráněn před nacisty.“ „Koupila jim svobodu?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218643