na, na vrcholku přišel nečekaný zlom. Jako by opačnou stranu pahorku srovnaly se zemí dvě atomové bomby. „Tohle je Krokodýlí jezero.“ Anna ukázala na zatopený kráter po jejich pravici. Nad hlavami jim přeletělo hejno růžových plameňáků. Ptáci se snesli ke břehu sousedního jezera. Na mělčině se brodily desítky dalších plameňáků. Jejich sytě zbarvené peří zajímavě kontras-tovalo s neméně výraznou vodní plochou. Toma skoro až bolely oči z té nezvyklé palety barev. „Asi vás nepřekvapí, že druhé jezero se jmenuje Plameňáčí,“ usmála se Anna. „Znamená to, že tam vedle,“ Tom kývl k většímu z obou jezer, „žijí krokodýli?“ „A ne ledajací,“ odpověděla Anna. „Největší samci dorůstají kolem čtyř metrů. Měřeno odhadem z bezpečné vzdálenosti,“ zašklebila se. „A co žije ve třetím jezeře?“ zajímal se Tom. „Tilapie. A bezpochyby i pár krokodýlů.“ Někde v dálce se ozvalo zahřmění. Anna se znepokojeně zadívala na temná mračna na jižním obzoru. „Blíží se bouře?“ zeptal se Tom. „Doufám, že ne.“ Anně na čele vyskočila vráska. „Počasí na jezeře je vždycky nevyzpytatelné. Každou chvíli se mění. Dá se předpokládat, že se ta bouřka co nevidět rozplyne. Nebo ji vítr odvane na druhou stranu.“ Její poznámka zněla spíš jako přání než fakt. Tom přemýšlel, co by asi dělali, kdyby je bouře zastihla během plavby. Anna by možná zanechala řízení a začala se modlit. „Nebude vám vadit, když se teď pomodlím?“ „Jistěže ne.“ Tom povytáhl obočí. Poodešel o pár kroků, aby Anně dopřál soukromí. Ta se otočila čelem k Plameňáčímu jezeru a sepjala dlaně. Plných deset minut něco neslyšně mumlala. Modlitbu zakončila tichým: „Amen.“ Tom upřel na Annu zrak. Po tvářích se jí kutálely slzy. Trochu se třásla. Vypadala tak slabě a zranitelně. Vůbec nepři-pomínala tu neohroženou 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218643