Král Karel IV. (Ukázka, strana 99)

odkázaný na milosrdenství ostatních a všem na obtíž... Dosáhl toho, po čem toužil, já jsem byl zvolen římským králem, a koruna se tak vrátila do našeho rodu, neměl dál proč žít.“ „Jak to? Vždyť mohl vládnout i tak. Listiny by mu někdo přečetl...“ „Slepce může každý podvést a těžko si udrží poslušnost a úctu...

Otec to zakusil před tou bitvou se vší hořkostí. Možná proto se rozhodl, protože pochopil, co by ho v budoucnu čekalo.“ „Co se stalo?“ „Nechal si popsat, jak vypadá bojiště, rozložení sil, kde se postavili Angličané, odkud svítí slunce, jak je na tom naše vojsko – a pak doporučil mému švagrovi, ať bitvu odloží na druhý den. Že nemůžeme vyhrát. Muži utrmácení dlouhým pochodem, postavení proti slunci, které je oslňovalo, Angličané stojící výš než my, prostor, který neumožní jízdě, aby se rozvinula v plné síle...“ „Švagrovi? To myslíš toho francouzského krále, jak jsem ho viděla v Paříži?“ „Ano, Filipa, toho jména šestého.“ Bára si Filipa vybavila naprosto živě. Víc než krále připomínal nějakého bankovního úředníčka. Zvlášť v porovnání s Janem Lucemburským, který tehdy přijel na turnaj a řádil mezi rytířstvem jak jestřáb mezi kuřaty a vyhodil ze sedla každého, kdo se mu odvážil postavit. Moc dobře si vzpomínala, jak byla pyšná na to, že českým, takže vlastně i jejím, králem je Jan a ne Filip. A vůbec ji neudivovalo, že Jan musel Filipovi radit v bitvě. Spíš by byla překvapená, kdyby si v bitvě dokázal Filip poradit bez Jana. „Filip na jeho slova nedal,“ pokračoval Karel. „A to jako proč?“ zeptala se Bára popuzená Filipovým chováním. „Protože mu radil slepec,“ usmál se smutně Karel. „Filip se nedomníval, že by rada slepce k něčemu byla. A tak jsme zaútočili.

Určitě ses ve škole učila, jak to dopadlo.“ „No... Jan padl.“ „A prohráli jsme. Byla to hanebná porážka, ke které nemuselo dojít,“ vzdychl Karel. „Samozřejmě že jsme se bili jako lvi. Ale Eduardovi lučištníci kosili naše muže i koně jako ženci lán obilí.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218628

Před bitvou ještě ke všemu přišel krátký, ale prudký letní liják.

Našim samostřílníkům navlhly tětivy a byly pak k nepoužití, zatímco Velšané, zvyklí na nechutné anglické počasí, prostě sejmuli tětivy z luků, schovali si je do klobouků, počkali, až déšť přejde, a suché je zase na luky nasadili... Snažil jsem se probojovat k anglickému králi, ale než se mi to podařilo, dostihli mě muži z otcovy družiny s rozkazem, abych opustil bojiště. Odmítl jsem, a tak prostě popadli mého koně za uzdu a odvlekli mě pryč.“ „Táta se o tebe bál,“ uhádla Bára.

Karel kývl. „Bál se, aby téhož dne nepadli v boji proti Angličanům oba lucemburští králové. V tu chvíli už sám jel v ústrety své smrti na bojišti. Udělal bych na jeho místě to samé. Raději zemřít, než žít jako mrzák. Litovaný, odkázaný na cizí pomoc – ne, to bych spíš nalehl na meč,“ ujistil Karel Báru a z tónu jeho hlasu bylo Báře jasné, že to Karel myslí smrtelně vážně.

Obědvali společně s královnou Annou a panem Buškem. Bára samozřejmě neseděla u stolu, ale obsluhovala s dalšími pážaty.

Hrozně ráda by se viděla s Kateřinou, druhou dcerou, kterou měl Karel s Blankou, protože byla zvědavá, jestli je Blance podobná, jenže když se na ni ptala, dozvěděla se, že Kateřina je už tři roky na vychování na dvoře svého budoucího ženicha Rudolfa Habsburského.

Karel se očividně se svatbami svých dětí páral stejně málo jako Jan Lucemburský s jeho vlastní svatbou – nejenže už vyhlédl nevěstu svému batolecímu synovi, ale jednu dceru, Markétu, provdal v deseti letech a poslal až do Uher, kde taky po čtyřech letech umřela, a druhou, Kateřinu, zasnoubil v pěti letech a tu pětiletou holčičku už také vypakoval z domova. Zřejmě byl toho názoru, že když on mohl vyrůstat u cizích, jeho dětem to také neuškodí. „Doprovodí vás na vyjížďce tvé oblíbené páže?“ zeptala se královna Anna. I ona si myslela, že je Bára Karlův levoboček, ale bylo jí to úplně jedno, protože manželského syna, a tím pádem dědice,

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218628

porodila Karlovi ona a nějaký kdo ví kde a s kým upletený výrostek postavení jejího dítěte nemohl ohrozit ani v nejmenším.

Karel se zasmál. „Mé oblíbené páže nás nedoprovodí, protože neumí jezdit na koni.“ „Cože?“ zakuckala se královna. „V jeho věku?“ Ty zase neumíš ve svém věku jezdit na kole! zaškaredila se v duchu Bára a nejraději by jí zbytek vína z konvice, kterou třímala v rukou, chrstla za krk. „Budu muset dohlédnout, aby se to naučil,“ uznal Karel. „To by byl asi nejvyšší čas,“ soudila královna. „Za chvíli dosáhne věku, kdy by tě měl doprovázet do bitev...“ Karel uvážlivě pokýval hlavou. „Už jsi držel v ruce meč, hochu?“ zeptal se Báry pan Bušek.

Bára upřímně zavrtěla hlavou.

Karel omluvně pokrčil rameny. Nemůže přece za to, jakého vychování se dostalo jeho levobočkovi, když na to nemohl dohlédnout!

Odpoledne, když se Karel s Buškem a s dostatečně důstojným doprovodem vydali prohánět koně někam za Prahu, měla Bára volno. Využila ho k prolézání Pražského hradu a staveniště kolem vznikající svatovítské katedrály zejména. Snad hodinu vydržela koukat přes rameno postaršímu mistru kamenickému, který rychlými, jemnými a přesnými úderky kladívka do dlátka měnil kvádr pískovce v potměšile se šklebícího chrliče. Strašně by si to chtěla zkusit, ale kameník nevypadal, že by jí nástroje půjčil do ruky, přestože se k ní choval s úctou, která královskému pážeti náleží.

Jenže ani kamenický učeň není připuštěn k tak náročné práci, ten, pokud je už hodně šikovný, může tesat ozdobné žlábky do kamenů, z nichž se potom sestaví sloup. Ale chrliče mu nikdo nesvěří.

Když už měla přesezené nohy, šla pozorovat chlapy, kteří šlapali v kole jeřábu, ale to ji nebavilo dlouho, a tak si prohlédla kostel, který stál v cestě rostoucí katedrále a který katedrála jednou spolkne.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218628