hnutelného. Oči za maskou i smutná kukadla ustarané tvářičky se zaměřila na hlavu, z jejíchž vlasů by prasečí smrad odstranilo jen skalpování. „No dobře,“ řekl konečně pasáček, „já mám taky něco. Jsem adoptovaný. Někde odtamtud,“ mávl rukou k lesu. „Ze Štupánska? Co je jen mrňavá vesnice a královský hrad s jednou věžičkou?“ „Taky výnosné zlaté doly,“ přidal pasáček trochu dotčeně. „A to tě dali k adopci sem?“ zeptala se maska a sklonila se na stranu, jak si muž v ní upřeně prohlížel chlapcovu tvář. „No, ona to tak docela adopce nebyla.“ „Chápu. S tvým ot... králem Štupánska jsem se kdysi několikrát setkal. Než mě strčili do plechu.“ Chvíli všichni mlčeli. „Zatracenej život blbej,“ pronesla poté maska a otřásla se pokusem doprovodit obligátní úsloví ověřeným odplivnutím. „Čert aby vzal rodiny,“ zamumlala vlhce. „Ve vsi je kovář,“ řekl pasáček, „A může ti taky ukázat pašeráckou stezku přes hranice do Mořenska, jestli chceš. Když se na nás koukám, tak kdo jiný by měl držet pohromadě, než my?“ Popelka se na něj vděčně podívala. Hvízdl, a když prasata nereagovala, mávl rukou. „Jdeme.“ Ptáče, vysoko nad nimi vystrkující hlavu z hnízda, natahovalo krk, jak se je snažilo sledovat, než zmizí. Vzpomnělo si na rodiče, kteří každou chvíli přinesou další porci jídla. To, co pozorovalo, ho naplnilo zděšením – tak takové problémy mají lidé? Ale to je šílené. Ještě že aspoň já vyrůstám v harmonické rodině a vím, kam patřím. O co to my, ptáci, máme jednoduší. Zavrtělo se, trochu proto, aby se zbavilo nepříjemných myšlenek, zároveň tím ale vyřešilo otázku nedostatečného životního prostoru a zbavilo uštvané rodiče starostí o další hladový krk. Poslední přežívající sourozenec vypadl ven.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218499