96
kritiky
Bílý román o černých lidech Eva Klíčová Iva Pekárková: Pečená zebra, Mladá fronta, Praha 2015
Mezi artistně koncipovanými texty, které se letos objevily v nominacích na Magnesii Literu v kategorii próza, poněkud vyčníval román Ivy Pekárkové Pečená zebra, který v několika spíše povídkově střižených osudech svých hrdinů zobrazuje často sociálně složité situace provázející partnerství Češek s africkými migranty. Tématem rasově smíšeného soužití autorka volně navazuje na řadu svých předchozích knih včetně předposlední Levhartice (Mladá fronta 2013), ač tentokrát se přesouváme z Anglie do Česka. Zmíněné magnesiální vyčnívání je pak určeno především tím, že pokud lze soudit z povahy knihy, tak Pekárková nemá ani tak nutkání „dělat umění“, jako spíše něco prostě sdělovat — to, že si zvolila literární formu, může být do jisté míry vnímáno jako podružné, koneckonců se autorka realizuje i jako novinářka nebo bloggerka. Každopádně skutečnost, že někomu próza připadá jako vhodné médium ke komunikaci se světem, je vlastně dobrá zpráva. Pekárková je živelný temperamentní psavec, v jehož textech slova pronásledují téma, a nikoli naopak, což čtenáře ušetří nepříjemných chvil, kdy by mohl mít pocit, že je jen nedůležitou stafáží v autorově exhibici. Nekona se tu tedy mezi mnohými tolik oblíbená přehlídka metafor, excentrického výraziva a neobvyklých řešení na úrovni vět a odstavců. Přímočará sdělnost zkrátka u Pekárkové
prosperuje na úkor vybroušeného stylu. Ne že by autorka rezignovala na charakteristiky, popisy a vůbec plasticitu situací, ale v drtivé většině je se všemi těmito literárními instrumenty zacházeno účelově a většinou i bez vášně. Text běží tak trochu zrychleně a nehledaně, jako by pohyby vztahových propletenců postav byly daleko důležitější než jejich společenský a materiální kontext či hlubší psychická hnutí. I proto v mozaice příběhů a osudů, které se někdy prolnou a někdy ne, postupně klesá čtenářská ochota citově investovat do sledování jednotlivých postav. To ovšem neznamená, že autorka čtenáři neposkytuje dostatek záminek k přemýšlení.
Černobílý brejle Jestliže Ivu Pekárkovou nelze považovat za řekněme mistra stylu, pak je toto bohatě vyváženo schopností stavět situace, které se v mnohém vymykají běžným starostem z českých obýváků. Pro etnicky víceméně homogenní a sociálně spíše uzavřené Česko tu soužití Češek s Afričany představuje nepochybnou atrakci. A to zvláště tehdy, když je autorka demonstruje zcela věrohodně a s citem pro konflikt v nejširším slova smyslu: konflikt mentalit, životních modelů, sociálních světů, pohlaví, generací. Navzdory mnohdy zajímavým pozorováním, která charakterizují odlišné kultury — evropskou a africkou —, v jistém ohledu zůstává Pekárková u nereflektovaného předpokladu, že afričtí muži se zde chtějí především rozmnožit. Tento předpoklad přirozeně naplňuje vlastně hlavní hrdina prózy, jímž není nikdo jiný než téměř nevkusně (či snad účelově provokativně) objektivizovaný dlouhý černý penis. A nejedná se zde o obraznou nadsázku, autorka skutečně, šmejdí‑li v hlavách svých hrdinek, jednoznačně tematizuje fyziognomickou odlišnost afrických hrdinů. Skoro by se řeklo, že v souvislosti s „uprchlickou krizí“, kdy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218373