ne u něho, bude se chovat nestandardně. Hledá cíl. Myslím si, že právě tomu tak je.“ Otřásla se. „Bojím se, Kayi.“ „Já taky.“ „Kayi, nezapomněl jsi, které okno je moje?“ „Nezapomněl.“ „Přijď hned. Potřebuji tě.“ Displej zhasl. Dutch beze spěchu sundal vázanku, hodil ji na sako a zamířil ke dveřím. Bez deště mu cesta připadala dvakrát kratší. Sto metrů od domu zpomalil a změnil se v tichý stín. Kličkoval mezi několika lampami, které tvořily řetízek od domu k ploše pro flyery, až dospěl ke stěně. Nepatrně osvětlené okno v prvním patře bylo otevřené. Dutch přejel dlaní po stěně. Naštěstí tady milují dřevo. Plast by byl problematický… Přilnul ke stěně a povytáhl se po sotva znatelných chytech. A zase znova. Ráchel se vyklonila z okna a podala mu ruku. Kay ji uchopil, volnou rukou se vytáhl a usedl na parapet. „A jsi mým hostem,“ řekla Ráchel. Kay přikývl a rozhlédl se. Zvláštní pokoj. Dokonce hodně zvláštní. Jako obrázek vystřižený ze staré knihy. Masivní vyřezávaný nábytek – vysoké, úzké skříně, velký stůl s politurou, těžké židle, nízká a široká postel. Dokonce i video v pouzdru ze světlého dřeva bylo stylizované starožitně. Stolní lampa byla plynová, pod matovým sklem stínítka hořel plamínek… nebo pravděpodobněji jeho imitace. A jako kontrast ke světlému, jen lehce tónovanému dřevu tmavý koberec na podlaze, tmavočervené záclony a černé povlečení. „Líbí se ti tady?“ zeptala se Ráchel. „Nevím. Něco by to chtělo přebarvit. Ale nevím co.“ Dívka se zasmála: „To říká hodně lidí.“ Kay na ni pohlédl. Ráchel před ním stála skoro nahá. Tenké kalhotky nic nezakrývaly. „Jsi přesvědčená, že je to správné?“ otázal se Kay. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218364