sémantiky, z oblasti TPO spoje, který stojí i za abstrakcí (jak mohla vzniknout abstrakce, jsem už vysvětlil). Je možné, že abstrakce (a sémantika) přechází v syntaktickou strukturu a mohla hrát nějakou roli při usměrňování její evoluce. Částečně se ale „stromové“ hierarchické uspořádání mohlo vyvinout z užívání nástrojů. Raní hominidé byli v práci s nástroji velmi zruční, zejména v technice jejich výroby takzvaným dílčím sestavováním,42 která má tři kroky: v prvním z nich se pazourek upraví do podoby hlavy sekery, ve druhé se připevní k topůrku a ve třetím se výrobek použije jako nástroj nebo zbraň. Tento proces spojuje s vkládáním jmenných částí v delších větách úzká funkcionální podobnost. Takže se schopnost, která se původně vyvinula pro užívání nástrojů v oblasti řídící pohyb ruky, možná přeadaptovala a asimilovala v Brocově oblasti, abychom ji mohli užívat v souvislosti s vlastnostmi syntaxe, jako je hierarchické vkládání. Každý z vyjmenovaných efektů má sám o sobě jen malý vliv, ale jejich společné působení může dláždit cestu ke vzniku kultivovaného jazyka. Tento náhled na jazyk se velmi liší od názoru Steva Pinkera, že je jazyk specifickou adaptací, která se krok po kroku vyvinula výhradně za účelem komunikace. Já se naproti tomu domnívám, že se jedná o šťastnou kombinaci mnoha souhlasně působících mechanismů, které se původně vyvinuly k jiným účelům, aby se později asimilovaly v mechanismus, jemuž říkáme jazyk. Byť se to děje v evolučních procesech často, musí tento způsob myšlení do psychologie a neurověd ještě proniknout. Vzhledem k tomu, že – jak kdysi řekl Krátký výlet po lidském vědomí
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218362
Dobzhansky – v biologii dává smysl jen to, co je vysvětleno evolucí, působí zvláštně, že neurologové často evoluci jako vysvětlení přehlíží.43 Má závěrečná poznámka se týká zrcadlových neuronů, zmiňovaných ve druhé kapitole: buněk temenního a čelního laloku, které se aktivují, nejen pokud sami pohnete rukou, ale i když rukou pohybuje člověk, na kterého se díváte. Podobné neurony existují rovněž pro orofaciální pohyby: nejenže se aktivují ve chvíli, kdy vypláznete jazyk nebo našpulíte rty, ale i pokud to vidíte u někoho jiného – přestože jste své rty ani jazyk nikdy přímo neviděli. Neurony musí vytvořit nějaké spojení mezi (1) vysoce specifickými sekvencemi volních motorických příkazů vysílaných ke svalům zajišťujícím hláskotvorbu a artikulaci, (2) pociťovanou pozicí rtů a jazyka (propriocepcí) podle senzorů ve svalech úst, (3) viděným obrazem rtů a jazyka dalších lidí a (4) slyšeným fonémem. Tato schopnost je do jisté míry vrozená – pokud vypláznete jazyk na novorozence, bude vás napodobovat –, ale komplexnější trojnásobnou shodu mezi zvukem fonému, podobou rtů a jazyka a jejich pociťovanou pozicí nutnou pro odezírání ze rtů nejspíš získáváme v dětství. Zdá se, že tyto neurony mohly hrát důležitou roli při vývoji sdílené slovní zásoby napodobováním hláskotvorby a stanovováním shody se slyšenými zvuky. Pro ilustraci se zamyslete nad tím, že běžný anglicky mluvící člověk, který by mě viděl tiše vyslovit hlásku „rrrr“ nebo „llll“, by uměl hlásku odečíst ze rtů a správně odvodit, kterou z nich jsem vyslovil; podle všeho právě díky svým zrcadlovým neuronům. Když jsem se ale 99
Purpurová čísla a ostrý sýr
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218362
nedávno pokusil o totéž s čínským rodilým mluvčím (který se naučil anglicky až v dospělosti), docházel k takovému úsudku se značnými obtížemi; možná se u něj zrcadlové neurony potřebné pro zjištění tohoto konkrétního rozdílu zkrátka nevyvinuly. Tuto kapitolu jsme začali poruchou – synestezií –, která byla známá celé století, ale chápaná především jako pouhá zvláštnost. Ukázali jsme si, že se jedná o skutečný fenomén, navrhli, jaký nervový mechanismus v mozku by za ní mohl stát, a vyjmenovali její širší implikace. (Pokud najdeme dostatečně velkou rodinu, mohli bychom jednoho dne dokázat naklonovat příslušný gen nebo geny. A nedávno jsem zaslechl zmínky o celém ostrově synestetiků!) Došli jsme k domněnce, že pokud k expresi genu dojde ve fuziformním závitu, vyústí v nižší synestezii, zatímco vyšší synestezie je důsledkem jeho exprese v závitu angulárním. A pokud jeho exprese nastane napříč celým mozkem, dostaneme umělce! Dozvěděli jsme se něco o psychofyzice vnímání – například o zvýraznění dvojek oproti pětkám, které můžeme měřit – a možná začínáme pomaličku chápat i těžko zachytitelné jevy jako abstraktní myšlení, metafory, Shakespeara, a dokonce i evoluci jazyka. Všechno jen díky tomu, že jsme studovali jednu malou lidskou zvláštnost, kterou nazýváme synestezie. Z celého srdce tak souhlasím s tím, co v 19. století pronesl Thomas Henry Huxley: navzdory názorům biskupa Wilberforce a Benjamina Disraeliho nejsme anděly, ale pouhými vzdělanými opicemi. Přesto se tak necítíme – cítíme se jako andělé uvěznění v tělech dravců, věčně toužíme po dokonalosti, snažíme se roztáhnout Krátký výlet po lidském vědomí
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218362