věcí sice musíme dělat za něj, ale to už se zvládnout dá.“ „Ale co Zabíječ?“ namítla. „Odtrhli jsme se od Systému, drahá kolegyně,“ řekl a dal tím najevo, za koho Melanii považuje, „Existujeme naprosto nezávisle, takže ten zatracený virus nám může být ukradený.“ Cestovatelka pokyvovala hlavou a přemýšlela, jak asi bude Lauermann zuřit, až zjistí, že má před sebou dívku, která rovněž celý život nepracovala, aspoň ne tak, jak si představoval. Doufala jenom, že nějakou dobu vydrží předstírat, že počítačům rozumí. „Když dovolíte,“ řekla, „Ráda bych si teď trochu odpočinula.“ „S radostí.“ Zvedla se ze židle a IV C 1215 se také pohnul. Lauermann se na něj se zájmem zahleděl. „Víte,“ řekl, když sledoval, jak se robot otočil kolem své osy, aby detekoval potencionální nebezpečí, „Docela by mě zajímalo, jak jste dokázala přeprogramovat opravárenského robota, aby pracoval pro vás.“ Melanie se usmála. „Až později, ano? Jsem strašlivě unavená.“
38. Jakoby někdo otevřel elektronickou Pandořinu skříňku a vypustil všechny technologické běsy. Stroje se sice nevzbouřily proti lidem, začaly ale řešit své vlastní problémy a v těch se jejich tvůrci a smysl jejich existence najednou nezdáli důležití. Pro inteligentní prvky celé struktury, pro Kybernety, se stalo vyšší prioritou vlastní přežití. Teď už nešlo jen o zmatené a protichůdné příkazy, Systém se postavil sám proti sobě. Někdy uzavíral koalice, když bylo nutné udržet nějakou strukturu v chodu, jindy každý pracoval na vlastní pěst. Mnohdy to byl boj na život a na smrt, protože sami Kyberneti neváhali nasazovat nejsilnější kalibry k odstranění překážek, stojících
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218340
v cestě ke splnění úkolu. Hierarchické příkazy měly stále svou váhu. Ale nepřicházelo jich tolik – často nemělo kudy – a Kyberneti často ztráceli čas jejich analýzou, protože byly v kontextu situace zmatené. Jakoby přicházely z různých míst a z různých center. Během několika měsíců se začala rozpadat i společnost lidských uživatelů. Začalo platit právo silnějšího, obyvatelé sektorů, jejichž Kyberneti byli zničeni nebo propadli šílenství samoty, se stěhovali do klidnějších míst, kde ještě fungovaly syntezátory potravy a kde se dalo žít, i když už ne obvyklým, zaběhlým životem. Nastal čas silných osobností, lokálních vládců, držících pevnou rukou své podané na uzdě a schopných zabezpečit klidný život. Teprve nyní lidé poznali jak málo stačilo k tomu, aby se navenek šťastná a harmonická společnost změnila v chaotickou anarchii. Mnohé oblasti zpustly a staly se cílem nájezdů, jejichž jediným smyslem bylo vyrabovat sklady a zabezpečit se potravinami i jiným materiálem na nejbližší budoucnost. Co bude později, o to se téměř nikdo nezajímal.
39. Sektor 26N9 byl oázou pohody. V okolí už nikdo nežil, lidé se odtud buď stáhli sem, nebo odešli na místa, kde neplatil Robinsonův pevný řád. Někdejší šéf Bezpečnostního odboru vládl pevnou rukou a vyžadoval přísnou disciplínu. Pro přežití bylo nutné udržet morálku a bývalý Kapitán se s pouhým přežitím spokojit nechtěl, proto to bylo nutné dvojnásob. Bylo jeho profesionální povinností pokusit se vrátit život v Hvězdodrapu do normálních kolejí. Shromáždil kolem sebe všechny své podřízené, kteří za něco stáli a kteří neodešli. Ačkoliv přijímal do skupiny každého, kdo o to měl zájem, byl rád, když objevil opravdu užitečné lidi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218340
Nejvíce ho potěšilo, když se jednoho dne objevil Basil Lynchman, upozorněný na existenci skupiny Kybernetem 4-15, jehož jediným úkolem nyní bylo vyhledávat schopné osoby a nabízet jim spolupráci. Lynchman byl programátor, který kdysi prošel hvězdodrapskou Laboratoří umělé inteligence, výzkumným ústavem, který se zabýval Kybernety, než se uklidil do soukromého sektoru k firmě, vyvíjející bezpečnostní systémy. Obojí teď se teď rovnalo dvěma ohromným valounům zlata. Sotva Lynchman odpojil místní Kybernet od sítě, ponechav mu pouze ty nejnutnější styky s Energetickou základnou, mohl si Robinson zaznamenat první úspěch na cestě k překonání anarchie. Měli světlo, teplo a vodu, a stali se částečně soběstačnými. V takovém prostředí se už něco podnikat dalo. Clark Polanski, další získaná – či spíše udržená, protože se od počátku zmatků od Robinsona nehnul – devíza, vstoupil jednoho dne do Robinsonovy kanceláře a pohvizdoval si ze zvyku melodii svého identifikačního kódu. Nepískal ovšem nijak vesele. Bylo zřejméže přináší informaci, jíž by bylo lépe neslyšet. „Stalo se něco?“ Robinson si v duchu promítl všechny své noční můry. Hvězdodrap hoří. Hvězdodrap zachvátila epidemie. Vybuchla energetická základna a jedeme na poslední zbytky z rezervních zásob. To všechno bylo nakrásně možné a Robinson by se vůbec nedivil, kdyby teď uslyšel právě něco takového. „Dochází nám potraviny, Davide.“ Bylo to jen o stupeň lepší. „Na jak dlouho máme zásoby?“ „Na dva tři týdny. Když budeme šetřit, tak na delší dobu, jenže tohle není zrovna to nejhorší.“ „Co tedy?“ „Že dochází potraviny taky těm vedle. V celé oblasti není jediný
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218340