věcí sice musíme dělat za něj, ale to už se zvládnout dá.“ „Ale co Zabíječ?“ namítla. „Odtrhli jsme se od Systému, drahá kolegyně,“ řekl a dal tím najevo, za koho Melanii považuje, „Existujeme naprosto nezávisle, takže ten zatracený virus nám může být ukradený.“ Cestovatelka pokyvovala hlavou a přemýšlela, jak asi bude Lauermann zuřit, až zjistí, že má před sebou dívku, která rovněž celý život nepracovala, aspoň ne tak, jak si představoval. Doufala jenom, že nějakou dobu vydrží předstírat, že počítačům rozumí. „Když dovolíte,“ řekla, „Ráda bych si teď trochu odpočinula.“ „S radostí.“ Zvedla se ze židle a IV C 1215 se také pohnul. Lauermann se na něj se zájmem zahleděl. „Víte,“ řekl, když sledoval, jak se robot otočil kolem své osy, aby detekoval potencionální nebezpečí, „Docela by mě zajímalo, jak jste dokázala přeprogramovat opravárenského robota, aby pracoval pro vás.“ Melanie se usmála. „Až později, ano? Jsem strašlivě unavená.“
38. Jakoby někdo otevřel elektronickou Pandořinu skříňku a vypustil všechny technologické běsy. Stroje se sice nevzbouřily proti lidem, začaly ale řešit své vlastní problémy a v těch se jejich tvůrci a smysl jejich existence najednou nezdáli důležití. Pro inteligentní prvky celé struktury, pro Kybernety, se stalo vyšší prioritou vlastní přežití. Teď už nešlo jen o zmatené a protichůdné příkazy, Systém se postavil sám proti sobě. Někdy uzavíral koalice, když bylo nutné udržet nějakou strukturu v chodu, jindy každý pracoval na vlastní pěst. Mnohdy to byl boj na život a na smrt, protože sami Kyberneti neváhali nasazovat nejsilnější kalibry k odstranění překážek, stojících
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218340