jiná, stejně jako držení těla, hlas. Navíc tomu všemu Tyrrhax určitě pomohl. Čaroděj. Věděla všechno. Tušila i kdo ji přivedl do jiného stavu. Ale právě tohle neuhodla a ani uhodnout nemohla. Neznala o Shedaru to nejpodstatnější. *** Na plantážích ohýbaly hřbety tisíce otroků, nad hlavami jim svištěly biče dozorců. Slunce pomalu stoupalo po obloze do zenitu. Z návrší, dobře kryti hustými keři, pozorovali ruch na polích oba štvanci. V patách měli slídiče Zekiwy Jakera, který se o zodpovědnost za dopadení Alfirka Blázna přihlásil sám. I pán Anaximaru už ale přídomku Blázen nepoužíval a přestával si pohrávat s představou zotročeného Alfirka. Vyhnaný čaroděj se stal nebezpečný. Tyrrhax Alfirka nikdy nepodceňoval, znal jeho urputnost i suverenitu, s níž se dokázal pohybovat v nižších oblastech magie. Ale Blázen v exilu vyrostl. Vládce se začal bát. Alfirk to věděl. S pocitem zadostiučinění prchal před skřety, unikal z nastražených léček. A celou tu dobu nepřestával pátrat po zmizelé dívce. V Anaximaru nebyla. A nebyla v žádné z Tyrrhaxových citadel. Objeli všechny. Pavilony růží na konci zahrad Xyrne. Shainzed. Allaské pevnosti. Ve spirále se přibližovali k Anaximaru, doháněni Zekiwou. Zbývala pouze dvě místa, k nimž nepronikli – Mettalah na severu a Ittin na jihu. „Proč se nevrátíme do Haitanu?“ zeptal se Tiborwa, když ho unavilo zírat na plantáže. Alfirk pokrčil rameny.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218303
„Nechci rušit klid Ai-kerů. Tyrrhax se Haitanu zatím bůhví proč vyhýbá. Možná z něj má strach, možná si jen nechce přidělávat starosti. A Ai-kerové nám už pomohli. Radši se rozhodni kam teď. Na jih, nebo na sever?“ „Do Metallahu bych nepustil ani svou bábu,“ prohlásil Tiborwa rezolutně. „Když jsme to tam smejčili – pamatuješ na tu válku přece –, vypadalo to tam jako v pekle.“ Zachechtal se, protože válka mezi Ticallu, Metallahem a dalšími skřetími rody, včetně toho Tiborwova, patřila k jeho oblíbeným vzpomínkám. Odehrála se dávno předtím, než se z něho stal samotář, ještě za doby, kdy Mořští Vládci byli jen strašákem pro zaostalé děti a nikdo netušil, že by se ve Shedaru nějak angažovali. „Když myslíš. Ale Ittin je u moře. Nevím.“ Teď pokrčil rameny skřet. „Vím ještě o jedný schovávačce. Rimanom,“ řekl pochybovačně. Alfirk se zasmál. „Pod lampou bývá tma, že? Ale to by ji přece jen musel dovézt do Ittinu. Pojedeme na jih.“ rozhodl. Vrátili se k hairiedám, ukrytým na pokraji lesa. Stromy tu rostly daleko od sebe, ale pořád to byl les, pomalu houstnoucí a nebezpečný. Oba jeli s tasenými meči. Hvozd byl výběžkem rozsáhlého pralesa Khai-tan, dalšího z míst, které formálně Tyrrhaxovi nepodléhalo – ale Khaitanci neměli rádi vůbec nikoho, skřety i čaroděje z všeho nejméně. Snad právě proto považoval Tyrrhax nepřátelské území, sahající až na dohled Anaximaru, za výbornou ochrannou hráz a o jeho oficiální dobytí se nepokoušel. Khaitanci z lesa málokdy vystupovali a málokoho do něj pustili. Přesto se oba psanci vydali napříč hvozdem. Zekiwovi skřeti a lesní muži se mohli střetnout s Khaitanci a v nastalém zmatku by Alfirk s Tiborwou dostali šanci získat veliký náskok. Jenom nebylo před čím.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218303
Bylo toho více, co se proti Alfirku k’Lianovi zvedlo. *** Bylo jaro a slunce docela příjemně hřálo. Svátek neměl důvod zakazovat Lucii procházky po zahradě. Sám ji občas doprovázel. Kráčela v erárním županu jako královna a lékař si vedle ní připadal tak nějak vznešeně. Z chůze jeho pacientky vyzařovala důstojnost. I přes známky blížícího se porodu. Hovořívali o všem možném, a Svátek začínal přemýšlet o tom, že dítě, jehož otec není znám ani matce, je tak trochu ničí dítě, a že na paternitě koneckonců nezáleží. A reprezentativnější manželku tady sotva sežene. Lucie ho brzy prohlédla a v duchu se mu začala vysmívat. Nevypadal sice zle a na zdejší poměry byl zámožný, ale Anaximar by nechal postavit asi těžko. Věděla, že Tyrrhax se vrátí, a tak nechala doktora ve falešné naději. Byla klidná a bez starostí, zůstávala přece princeznou. Do jejího klidu však jednoho dopoledne vpadlo jako blesk několik slov. „Ty bestie!“ zasyčel jí někdo nenávistně do ucha. „Prokletá couro.“ *** Štvanice začala po poledni. Byl to skřet, kdo si první uvědomil ticho, které náhle zavládlo v lese. Skončilo s taseným mečem, jež si Tiborwa připravil k boji. Vzduchem prolétlo několik šípů, které neškodně sjely po tvrdé kůži hairied. Vzápětí se před štvanci zvedlo několik mohutných skřetů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218303