XII
Koš byl těžký a ranec velký, ale vlekla se s nimi jako člověk, který nepovažuje hmotná břemena za nejtěžší. Občas se bezděčně zastavila, aby si odpočinula u nějaké branky nebo sloupku; pak si zase přehodila zavazadlo na plné, oblé rameno a pomalu kráčela dál. Bylo nedělní ráno na sklonku října, asi čtyři měsíce po příjezdu Tess Durbeyfieldové do Trantridge a několik málo týdnů po noční projížďce Oborou. Před chvílí se rozednilo a žlutá záře za Tessinými zády osvětlovala vrch, na který se dívala – ohraničoval údolí, jež donedávna neznala – a přes který musela přejít, aby se dostala do svého rodiště. Z této strany bylo stoupání táhlé a půda i krajina jiné než v Blackmoorském údolí. Také obyvatelé těchto dvou krajin se navzájem poněkud lišili povahou i přízvukem, ačkoli tyto rozdíly už stíralo vlakové spojení; a proto připadala Tess její rodná vesnice velice vzdálená, přestože ležela jen dvacet mil od místa jejího pobytu v Trantridgi. Zemědělci z Marlottu obchodovali se severem a západem, cestovali, nalézali si partnery a uzavírali sňatky na sever a na západ, severně a západně uvažovali; zdejší lidé se ve svém snažení i pozornosti zaměřovali k východu a jihu. Byl to ten svah, po němž s ní D’Urberville tehdy v červnu tak divoce sjížděl. Tess prošla zbytek stoupání bez zastavení, a když se octla na vrcholu kopce, rozhlédla se po známém zeleném světě pod sebou, nyní zpola zahaleném mlhou. Odtud byl Blackmoore vždycky pěkný, a dnes připadal dívce až neuvěřitelně pěkný, protože od okamžiku, kdy jej spatřila naposled, pochopila, že had syčí tam, kde zpívají ptáci nejkrásněji, a tato zkušenost zcela změnila její postoj k životu. Byla to úplně jiná dívka než ona prostá Tess z marlottské chalupy,
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218227
jež tu teď tiše stála, skloněna pod tíhou myšlenek, a odvrátila se od úvalu. Dívat se na něj bylo nad její síly. Po dlouhé bílé cestě, kterou právě prošla, viděla Tess stoupat dvoukolý vozík a vedle něho kráčel muž, který mával, aby upoutal její pozornost. S bezmyšlenkovitou vyrovnaností uposlechla znamení, aby na něho počkala, a v několika minutách muž s koněm zastavil vedle ní. „Proč jste se takhle vykradla?“ ptal se D’Urberville celý zadýchaný, „a ještě k tomu v neděli ráno, když jsou všichni v posteli! Zjistil jsem to jen náhodou, a jedu jako ďábel, abych vás dohnal. Jen se podívejte na tu kobylu. Proč odcházíte takhle? Víte přece, že by vám nikdo nebránil jít. A takhle zbytečně se plahočit pěšky, pachtit se s tak těžkým nákladem! Jedu za vámi jako blázen, jen abych vás dovezl aspoň zbytek cesty – pokud se třeba ještě nevrátíte.“ „Nevrátím se,“ řekla. „Myslel jsem si, že nebudete chtít – říkal jsem si to! Tak si tedy naložte košíky a já vám pomohu nahoru.“ Unaveně naložila košík i ranec do loveckého kočárku, nastoupila a posadila se vedle něho. Teď už se ho neměla proč bát, a právě v tom mělo svou příčinu její trápení. D’Urberville si jako obvykle zapálil doutník a cestou tu a tam prohodil několik lhostejných slov o okolí. D’Urberville úplně zapomněl, jak velice usiloval o její polibek, když počátkem léta projížděli po této silnici opačným směrem. Tess však nezapomněla, a nehybná na sedadle jako loutka, odpovídala jen jednoslabičně na jeho poznámky. Ujeli několik mil k místu, odkud byla na dohled skupina stromů, za nimiž ležela vesnice Marlott. Teprve v tomto okamžiku její klidná tvář prozradila trochu pohnutí a skanulo po ní několik slz. „Proč pláčete?“ zeptal se chladně. „Jen mě napadlo, že jsem se tamhle narodila,“ zašeptala Tess. „Hm – každý se musíme někde narodit.“
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218227
„Já bych se radši nebyla vůbec narodila – ani tady, ani kde jinde!“ „Pf! Když se vám do Trantridge tak nechtělo, proč jste tam tedy chodila?“ Neodpověděla. „Z lásky ke mně jste tam nešla, na to bych vzal jed!“ „Jistěže ne. Kdybych tam byla šla z lásky k vám, kdybych vás byla kdy opravdu milovala a kdybych vás pořád ještě milovala, nepohrdala bych sama sebou a nemohla bych se za svou slabost tak nenávidět jako teď! Trochu jste mě oslnil, a to bylo všechno.“ Pokrčil rameny. Pokračovala: „Nevěděla jsem, oč vám jde, až bylo pozdě.“ „To říká každá.“ „Jak se můžete opovážit takhle mluvit!“ vykřikla, prudce se k němu otočila a oči jí zablýskly, jak vzplanula skrývaným žárem (ten žár měl D’Urberville v budoucnu ještě poznat). „Můj bože! Nejradši bych vás srazila z vozu! Vás nikdy nenapadlo, že to, co každá říká, může některá tak cítit?“ „Prosím, prosím,“ řekl se smíchem. „Je mi líto, že jsem se vás dotkl. Jednal jsem špatně – přiznávám to.“ A pokračoval trochu zahořkle: „Jen byste mi to nemusela pořád otloukat o hlavu. Jsem ochoten zaplatit do posledního haléře. Víte, že už nemusíte pracovat ani na poli, ani v mlékárnách. Víte, že se můžete oblékat do nejlepšího a nemusíte se pořád ukazovat jen v tom všedním, co poslední dobou nosíte, jako byste si nemohla dopřát ani kousek mašle, na který si nevyděláte sama!“ Trochu ohrnula rty, přestože při své ušlechtilé a citlivé povaze dávala najevo opovržení jen málokdy. „Řekla jsem vám, že si od vás už nic nevezmu, a taky si nevezmu – nemůžu! Kdyby to mělo pokračovat, byla bych vaše, a já nechci!“ „Podle toho, jak se chováte, by člověk řekl, že jste nejen pravá a skutečná D’Urbervillová, ale navíc ještě princezna – ha ha! Nu,
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218227