XII
Koš byl těžký a ranec velký, ale vlekla se s nimi jako člověk, který nepovažuje hmotná břemena za nejtěžší. Občas se bezděčně zastavila, aby si odpočinula u nějaké branky nebo sloupku; pak si zase přehodila zavazadlo na plné, oblé rameno a pomalu kráčela dál. Bylo nedělní ráno na sklonku října, asi čtyři měsíce po příjezdu Tess Durbeyfieldové do Trantridge a několik málo týdnů po noční projížďce Oborou. Před chvílí se rozednilo a žlutá záře za Tessinými zády osvětlovala vrch, na který se dívala – ohraničoval údolí, jež donedávna neznala – a přes který musela přejít, aby se dostala do svého rodiště. Z této strany bylo stoupání táhlé a půda i krajina jiné než v Blackmoorském údolí. Také obyvatelé těchto dvou krajin se navzájem poněkud lišili povahou i přízvukem, ačkoli tyto rozdíly už stíralo vlakové spojení; a proto připadala Tess její rodná vesnice velice vzdálená, přestože ležela jen dvacet mil od místa jejího pobytu v Trantridgi. Zemědělci z Marlottu obchodovali se severem a západem, cestovali, nalézali si partnery a uzavírali sňatky na sever a na západ, severně a západně uvažovali; zdejší lidé se ve svém snažení i pozornosti zaměřovali k východu a jihu. Byl to ten svah, po němž s ní D’Urberville tehdy v červnu tak divoce sjížděl. Tess prošla zbytek stoupání bez zastavení, a když se octla na vrcholu kopce, rozhlédla se po známém zeleném světě pod sebou, nyní zpola zahaleném mlhou. Odtud byl Blackmoore vždycky pěkný, a dnes připadal dívce až neuvěřitelně pěkný, protože od okamžiku, kdy jej spatřila naposled, pochopila, že had syčí tam, kde zpívají ptáci nejkrásněji, a tato zkušenost zcela změnila její postoj k životu. Byla to úplně jiná dívka než ona prostá Tess z marlottské chalupy,
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218227