S úlevou popíjeli horký čaj. „Nemáš hlad?“ obrátil se Daniel k Taře. „Mám, to víš, že jo. Nejedla jsem pořádně už tři týdny. Jen nějaké zavařeniny ze sklepa, okousala jsem dokonce i syrové brambory.“ „Tak to opatrně, měla bys jen zlehka. Nebo z toho můžeš mít parádní žaludeční patálii,“ varovala ji Lenka. Připravila všem jen něco lehkého k zakousnutí. Daniel šel nachystat do jejich ložnice náhradní lůžko pro Petra. To použili už mnohokrát, s pubertálními průpovídkami z úst jejich dcer o jakýchsi noclehárnách pro bezdomovce. Taře ustlali na sedačce. Ta jí plně dostačovala. Stačilo jen donést pokrývku a polštář. „Jak se vlastně jmenuješ ve skutečnosti?“ zajímala se Lenka. „Fakt to nepoužívám… hnusný jméno… Růžena Rovná… no není to děsný? A ještě Rovná – s křivým frňákem.“ Petr začal líčit, jak přeplavali řeku a jak vkročili do sídliště. Lenka jej však zadržela. Ráno bude času dost a navíc nechtěla, aby se dcery zase probudily. Daniel poočku koukl na Taru. Ta se zhroutila na sedačku, hlava se jí sesula na stranu a pravidelně oddechovala. „Má toho dost,“ poznamenal. „A my bychom jít taky spát. Bolí mě celej člověk.“ Ruku mu už sice Lenka zavázala, ale pociťoval, jak se mu začíná točit hlava. Jako by mu teprve teď docházela hrůza všeho, co prožili. Petr s Tarou jemně zatřásl. Ani se nepohnula.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218088