ji neměl. Dal zajatci z každé strany po facce, zatím od čety tam přišel voják a ten ho odvedl do arestu. Tam dostal na lavici 25 ran holí, byl zavřen a pak dodán na zajatecké komando. Přezdili jsme kapitánovi „facka-hejtman“. Do Valjeva byly poslány anglické, americké, francouzské i švédské ošetřovatelky Červeného kříže. Práce stále dost. Maďaři, když jim někdo zemřel v ulici v privátních domech, kde oni leželi, tak mrtvého vytáhli na dvůr a zahrabali ho do hnoje. Počátek anabáze Všichni zajatci z komanda vyšli z Valjeva už o několik dní dříve, nesli krumpáče a lopaty. Pan Procházka měl velení, kopali Srbům na různých bodech zákopy. My z nemocnic jsme vyšli až jako poslední, 19. října 1915. Bylo nás ještě hodně, udělali z nás čety, přidělili k nám stráže (třetí výzvu) a dali jsme se na pochod. Chtěl jsem si odskočit k invalidovi se rozloučit, ale už mě nikam nechtěli pustit, ač nás v městě formírovali. Šli jsme pak kolem naší nemocnice, pak kolem sanatoria, ještě jednou jsme se neradi loučili. Pan major tam zůstal. Různé vojenské spisy a věci se zakopaly tajně pod kůlnou do země. Každá četa měla asi 150–200 lidí. Měl jsem hodně prádla, mýdlo atd., bylo to dosti těžké. Po delším čase se to proneslo, ale čeho se zbavit? Vždyť vše budeme potřebovat. První den jsme spali v hostinci na podlaze, bylo mi špatně. Druhý den jsme šli dál (ve čtyřstupech), spali jsme v Gorním Milanovaci v nějakém skladišti. Denně jsme fasovali jeden bochánek chleba, ale více nic. Pak jsme došli do Čačaku po železném mostě. Cestou jsme viděli zákopy připravené a žena s volským potahem vezla k nim dělové náboje. Nikde jsme neviděli ustrašenost nebo paniku. Někteří lidé také odjížděli na povozech, ale málo. Pochod od Tirany k Drači Do rána přestalo pršet, pěkně zase svítilo sluníčko. Šel jsem se k potůčku umýt. Jak jsem se nad vodu nahnul, viděl jsem ve vodě jako v zrcadle chlapa, že jsem se ulekl. Otočím se, kdo za mnou stojí, byl jsem tam sám. Podívám se znovu, ale poznat jsem se nemohl. To tedy jsem byl já! Vzpomínal jsem, jak jsem litoval v duchu ty druhé a odhadoval, jak asi daleko se ještě povlečou, než padnou! Sám jsem se nikde neviděl, zrcátko jsem neměl, a teď jsem se náhodou spatřil, jak daleko ubožeji vypadám než ostatní! Cesta dosud trvala asi sedm týdnů, toto se stalo asi 8. prosince 1915, celých 7 neděl jsem se neholil, byl jsem zarostlý, hubený, na hlavě tu směšnou trosku čepice – zkrátka dlouho jsem se prohlížel, než jsem uvěřil, že jsem to skutečně já! Přišli i ostatní se mýt, upozorňoval jsem je na zrcadlo a řekl jsem jim, jak jsem zklamán, že jsem se měl za silnějšího, než jak teď vidím tu ruinu člověka.
97
3def_zalohadef_befel296.indd 97
19.11.2015 13:12:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218068