Hermína Bieblová
a Marie Vodseď álková Slavětín a rodinu Konstantina Biebla jsem poznal ještě za Kosťova života. On byl středobodem tohoto domu, jeho úsměv, jeho prudké pohyby rukou, jeho vyprávění o dalekých zemích, které poznal, jeho recitace, vemlouvající se do posluchačova srdce. Po jeho smrti jsem byl pro matku a sestru Bieblovu stále stejně vítaným hostem. Shromažďoval jsem si tu ve Slavětíně – jako i u přátel a známých Kosťových – materiál k diplomové práci, k pátému svazku Bieblova Díla a později k chystanému muzeu, ve které se měl proměnit jeho rodný dům (a které kvůli nezájmu rodné obce přišlo nakonec vniveč). A rád jsem poslouchal zejména vyprávění matky Konstantinovy – Hermíny Bieblové (narozené 11. března 1877; zemřela v roce 1961). Tato statečná žena byla vždy pevností této rodiny a tohoto domu, hlubinou bezpečnosti. Muži odcházeli jeden za druhým – otec Bieblův za první světové války, bratr Hermínin básník Arnošt Ráž v sanatoriu na Pleši zemřel na tuberkulózu počátkem roku 1925, syn sestry Bieblovy Petr tragicky zahynul jako letec při cvičení a konečně v roce 1951 sám Konstantin Biebl... Byly to nesmírné otřesy a jedině nezdolná vnitřní síla Hermíny Bieblové dovolila jí přežít, uchovat si jasný pohled na život a na svět. Abychom si přiblížili ji, celé prostředí a dobu, sestavil jsem tu jakousi montáž z korespondence o několika oddílech včetně osobního vzpomínání matky a sestry Marie na Kosťu. Myslím, že ty dochované dopisy – jako i v jiných případech – osvětlí vše mnohem bezprostředněji, nežli jakékoli zpětné reminiscence. Z dopisů Hermíně Bieblové, J. N. Rážovi a Petru Bieblovi „Milostivá paní, abych Vám nemusil posílat celé číslo, opsal jsem Vám přiloženou báseň – opisoval jsem ji rád – nejen proto, že Vy ji budete číst, ale protože i ta báseň za to stojí. – Chtěl jsem Vám ji přinést – a nepřinesu. Osmou večer se vrátit nechci – a půl pátou odpoledne? Kdybych věděl, že by Vás to nemrzelo šlapat kus cesty k Vrbnu, přece bych přijel… Ve tři hodiny však musím od Vás. Pozdravujte – prosím Vás – pana doktora – aby si vydlužil na faře poslední číslo Ordinariatního listu. Jeho Eminence zakazuje čísti Fángli (tj. Bílý prapor). Sděluji to s panem doktorem důvěrně – a kdyby se té zajímavé lektury nemohl nenápadně dopídit doma – farní úřad v Klobukách mu poslouží milerád. Ostatně přišel zákaz v pravý čas. V poslední době nestála ta četba za mnoho – abonentů prý ubývalo – ta reklama tedy „jako by s nebe spadla“ – Vám, milostivá paní, ruku líbá V nejhlubší úctě oddaný J. Š. Baar. Klobuky 15/10 06.“
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218025