a uzavřené do sebe. Naproti tomu dílo mladé generace bylo dynamické a dramatické. Jeho autoři se vrhali do života po hlavě, přijímali svět, nestavěli se proti němu a usilovali o jednoduchost a přímočarost výrazu.75 Přestože mladí spisovatelé tohoto období měli tendenci přistupovat ke generaci devadesátých let jako k jednotnému celku, hodně z toho, co o ní říkali Theer a další kritici, platilo především na dekadenty mezi nimi. Nejraději si brali na mušku Jiřího Karáska ze Lvovic (1871–1951) – pravděpodobně nejbaroknějšího a nejafektovanějšího spisovatele tohoto období. Přezdívalo se mu „král pozérů“ a k jeho oblíbeným tématům patřily sex a smrt.76 Psal o volné lásce, homosexualitě a nekrofilii; oslavoval smrt, pomíjivost a úpadek. Na protest proti banalitě a tuctovosti moderního kolektivního života Karásek vykouzlil exkluzivní estetický svět určovaný pouze jeho subjektivními touhami. Jeho svět byl plný aristokratických osamělců, odříznutých od běžných společenských vztahů a každodenního života. Karáskovy postavy v něm pěstovaly své soukromé fantazie a oddávaly se svým extrémním divokým vášním. Byl to bizarní a exotický svět mystiků, démonů, travičů a kouzelníků.77 Karel Čapek se později k Theerovi vrátil, když napsal, že prvořadým úkolem spisovatelů jeho generace bylo „vyřídit spor s dekadencí, estétstvím a subjektivismem fin de siecle.“78 Jeho generace, napsal, „hleděla se zbavit impresionistického subjektivismu i dekadentní umělosti s jejím narcisismem, bibeloty, skarabey a podobným poetickým haraburdím“.79 Podle pozdějšího kritika byla nejostřejší kritika mladé generace namířena proti „chabému básnickému subjektivismu, jak se zračí v poesii pasivních nálad a slabošských citových krisí, proti nepravdivému estetismu, proti dekorativnímu artismu.“80 Ze všech autorů předválečné generace vedl nejmilitantnější kampaň proti estetismu devadesátých let básník Stanislav K. Neumann (1875–1947). Je ironií, že Neumann měl věkem blíže k vysmívaným spisovatelům generace devadesátých let než k většině z těch, kdo patřili do Čapkovy skupiny. V mládí se ke starší generaci připojil a prošel svými vlastními dekadentními a nihilistickými etapami: v různých okamžicích byl zastáncem satanismu, pohanství, volnomyšlenkářství a anarchismu. V desátých letech dvacátého století se nicméně bezvýhradně identifikoval s úsilím mladé generace a stal se jedním z jejích nejdůležitějších
mezi životem a formou: karel Čapek a pŘedváleČná modernistická generace
Ort sazba.indd 97
97
13.4.2016 11:50:27 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218012