/ 90 v edici ponechal tvar „Lybsicz“, který v překladu téže listiny počeštil na „Libši ce“.31 Dříve, než se pokusíme tuto lokalitu identifikovat, vydáme se po stopách na šeho Jindřicha, syna Jana řečeného Stenbo(n).32 Není jisté, zda mistr Jindřich začal působit na vznikající artistické fakultě hned po promoci, neboť v zápisu avignon ských register z 15. června 1363 vystupuje jako služebník a stálý spolustolovník (servitor et continuus commensalis) lehnického knížete Václava ml., tehdy studenta in artibus.33 Jelikož však v rotulu suplikací císaře Karla IV. z 2. června 1365 náleží „Henrico Johannis de Lobschicz (!), magistro in artibus, in universitate Pragensi actu [regenti]“ páté místo z celkového počti 33 žádostí, zřejmě šlo o jednoho z nejdéle působících pedagogů.34 Buď tato, anebo jiná suplika Jindřichovi vynesla děkanské obročí v Lehnici, které mu umožnilo studovat po tři roky kanonické právo v Praze a dočasně i v Montpellier. Papežská provize na kanovnictví při pražské katedrále z 22. února 1371 je zatím poslední známou zmínkou o prvním známém držiteli pražského univerzitního diplomu.35 Vychovatelská služba u syna lehnického knížete Václava II., stejně tak jako příslušnost k olomoucké diecézi je dosti bezpečným vodítkem, kde hledat údajné Libšice. Jde nepochybně o město „Lubschicz“, které na pomezí Moravy a piastov ského Slezska založil před rokem 1244 český král Přemysl Otakar I. a které v naší době ponejvíce příslušelo k Opavskému vévodství.36 Původní název „Glubcici“, jenž se stal základem pozdějších Hlubčic a Głubczyc, němečtí kolonisté pozměnili na Lubschicz (Leobschütz). Údajné „Libšice“ již tedy nalezly své místo na mapě, a my tak můžeme tuto drobnou etudu uzavřít.
Shrnutí První stať se zabývá formulářovou písemností z doby kolem roku 1348, v níž český král Karel IV. svěřil správu školy u Panny Marie před Týnem dříve neznámému mistru Waltrovi, jehož pověřil výukou medicíny, fyziky a svobodných umění. Pro nedostatek jiných soudobých svědectví však zůstává řada okolností spojených s působením mistra Waltra dále nejasných. Druhá etuda upozorňuje na chyb 31) Tvar „de Lybsicz“ ponechali též Bedřich Mendl a Milena Linhartová (edd.), RBM VII-1, Praha 1953, s. 149–150, č. 235. 32) V diplomu stojí: „Henricus Johannis, dicti Stenbonis, de Lybsicz, Olomucensis diocesis.“ 33) Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia. Tomus III. Acta Urbani V 1362–1370, Bedřich Jenšovský (ed.), Pragae 1944, s. 105–106, č. 155. Zřejmě jen omylem je zde jmenován mistrem a po druhé pouze bakalářem in artibus. 34) Monumenta Vaticana III, s. 353, č. 585. 35) Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia. Tomus IV. Acta Gregorii XI pont. Romani 1370–1378, Karel Stloukal (ed.), Pragae 1949, s. 68, č. 108. Nezvyklé jméno Jindřichova otce svedlo vydavatele k záměně „Stenbonis“ za „Zdenconis“. Na druhé straně však Stloukal správně rozpoznal, že jde o Hlubčice. Tuto provizi zmínil již F. Tadra, Kulturní styky, s. 279, který totéž jméno zaměnil za Štěrbu, takže mluví o Jindřichovi Jana Štěrby z Lobšic. 36) Pro první orientaci viz Handbuch der historischen Stätten. Schlesien, Hugo Weczerka (ed.), Stuttgart 1997, s. 275–276.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217953