jako zakleté; ne a ne si na něj vzpomenout. Namíchnutě se zvedl a otočil se ke vchodu do domu. V té samé chvíli zaslechl vrčivý zvuk. Potěšený, že syn ho nepřistihl při tom, jak stařecky pokukuje z lavičky, spěchal o berlích dovnitř. Když usedal do křesla, které mu kluk nastavil, vzpomněl si na další slůvko na dveřích lednice: deserve. Nevěděl, co znamená. Nespokojeně zavrtěl hlavou: nakonec si i zaslouží být přistižen jako stařec! Zasloužit? Deserve znamenalo zasloužit! „Tati… Nespíš, tati?“ Radostně se ohlédl: spát? To tedy ne! Deserve – zasloužit… On, Jakub od Kemků, si ještě zasloužil být čilý! Zvlášť když je dům plný chlapce. To je život! „Ovšemže nespím. Copak, ty už jsi zpátky?“ „Sehnal jsem všechno. Kolik že je? No, zítra ráno se můžeme pustit do vytáčení.“ „To bude ono!“ „Dnes bychom to nestihli.“ „Jasně!“ „A kromě toho…“ Vlasy, oči, nos i rty posazené na bradě neměly nic společné s Jakubovými… „Emil s Oldou se nabídli, že nám přijdou pomoct. Kvůli tomu si vyměnili směny, představ si. Ani jsem je neprosil. Pozdravují tě. Vzkazují, že se z toho dostaneš co nevidět. Mrzí je, že se to stalo zrovna tobě. Olda by to s tebou prý i měnil.“ „Dobře tak, jak je. Alespoň nebude na neschopence. Ještě by mohl přijít o práci.“ „Myslíš?“ znejistěl syn. Ustaraně se zarazil. „Ty o ni snad nepřijdeš?“ „Kdepak! Přece jen jsem starý harcovník.“ „Určitě?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217942