„Vida, vida, však ono se to spraví!“ Radost mě pře mohla a ihned jsem se pustil do odřezávání knoflíků, jednoho po druhém. Přitom jsem mlčky vedl násle dující rozhovor: Hleďte, člověk někdy trochu zchudne, momentál ní potíže… Ošoupané, říkáte? To jste se snad pře řekl. Chtěl bych vidět toho, kdo ošoupe knoflíky méně než já. Já nosím kabát pořád rozepnutý, to si pište. Je to takový můj zvyk, zvláštnůstka… No tak ne, když nechcete. Ale svých deset øre za ně dostanu, to nejmíň… Ne, proboha, kdo říkal, že to máte udě lat? Držte zobák a nechte mě na pokoji… Klidně, jen zavolejte policii. Já tady počkám, než přivede te strážníka. A nic vám neukradnu… Tak jo, dobrý den, dobrý den! Mé jméno je Tangen, trochu jsem se venku opozdil… Tu někdo přichází po schodech. Okamžitě jsem zase zpět ve skutečnosti, poznávám Nůžky a honem schovám knoflíky do kapsy. Muž chce kolem mě jen tak projít. Neodpoví mi ani na pozdrav, najednou si musí důkladně prohlédnout nehty. Já ho však zasta vím a ptám se po redaktorovi. „Nepřítomen.“ „Lžete!“ já na to. A s drzostí, která mě samotného překvapila, jsem pokračoval: „Musím s ním mluvit. Je to nutné. Mohu mu sdělit něco z vrchního hejt manství.“ „A nemůžete to říct mně?“ „Vám?“ lehce jsem si změřil Nůžky očima. To zabralo. Hned mě doprovodil zase nahoru a odemkl dveře. Srdce se mi zastavilo až v krku. Ze
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217915