vandráka poznal nejskvělejšího muže, jehož zrodil svět, muže, jenž vedl nejvěhlasnější hrdiny dávnověku, muže, jenž si získal lásku královen i kouzelnic, ano, racek měl před sebou pozůstatek svého někdejšího kapitána. Byl to Iásón, syn Aisonův. Kaineus sebou při tomto děsivém zjištění trhl. Zakřičel Iásonovo jméno, zakřičel své jméno, zakřičel na Herma, aby jeho jazyk zbavil pout, avšak jediné, co Aisonův syn viděl a slyšel, byl křičící racek na kameni. Pták předsunul zobák, zaklonil hlavu a rozeřval se: „Ák, ák! Cha-cha-cha-cha! Ák, ák…“ Stařík Iásón se rozběhl po pobřeží, okřídlený Kaineus vzlétl a jal se ho pronásledovat. Třebaže mu kamení neublížilo o nic víc než oštěp či údery pěstí, uhýbání oblázkům, které jeho směrem vrhal Iásón, stálo Kainea mnoho sil a soustředění, mimoto byl vysílený po souboji. Proto se vznesl do bezpečnější výšky nad muže s pochroumanýma nohama, střídavě utíkajícího a plazícího se na písčitém mořském břehu. Hlad ovšem nad strachem brzy zvítězil a Iásón si šel shánět něco do žaludku. I ten bláznivý racek už na něj podle všeho přestal útočit. Jakmile toho náš vetchý mořský hrdina nasbíral k večeři dost, vydal se hledat nějaké závětří, kde by mohl pojíst nerušen s ostatními vandráky, toulavými psy či krysami. Útočiště nalezl v bájném pohřebišti lodí. Nacházely se zde starodávné mořské koráby a rozkládaly se jako chcíplé herky: jejich dřevo bylo křehké, lana zpuchřelá, všechny hřebíky zrezivělé
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217913