A tak od něj toryové v předních lavicích inkasují jeden šleh za druhým, jako když se čilý výletník rozhání po odkvetlých bodlácích. Konzervativci jen „hrají divadýlko“, tvrdí Churchill. Zapomněli na zásady toryovské demokracie, sděluje Balfourovi, který v debatě promluvil před ním – snadno si představíme, jak Balfour poslouchá a vysílá zpod svých supích víček nevyzpytatelné pohledy. Toryové všude kolem něj prskají a vytahují drápy a průběžně se ho pokoušejí vyvést z konceptu. Povzbuzení se mu dostává z lavic labouristů a vzhledem k obsahu jeho projevu se není čemu divit. Dnešní toryové by jeho řeč vůbec nepokládali za řeč konzervativce. Margaret Thatcherová by se z ní vztekla. Dokonce ani u labouristických vlád naší éry by Churchill s myšlenkou, za kterou podle všeho horuje, nenašel zastání. Argumentuje, že by velké skupiny stávkujících měly mít právo vstupovat do domů těch, kdo se ke stávce nepřipojili, a de facto je zastrašováním obracet na svoji stranu. Přeje si odbory chránit před právním postihem, aby jim nebylo možné udělit pokutu ani v případě, že jejich členové při agitaci poruší zákon. Spíš než o socialismus se jedná o neo‑anarcho ‑syndikalismus – než ovšem dnešním toryům příliš stoupne tlak, měli by si připomenout tehdejší kontext. V době Churchillova proslovu byla chudoba daleko propastnější a nadřízení mohli dělníka tyranizovat dnes nevídaným způsobem. Projev se každopádně odvíjí už pětačtyřicet minut a odvíjí se výborně. Když Churchill dospěje k jeho vyvrcholení, napadne celou Dolní sněmovnu za to, jak ostudně málo odráží třídní složení společnosti. Kde jsou dělníci? táže se rodák z Blenheimu. Jen posuďte vliv podnikových ředitelů, absolventů tradičních 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217720