Je očividné, že kanonisté i znalci občanského práva ve všech těchto případech běžně čerpali z Justiniánovy Novely. Ve druhé polovině 13. století však nemenší význam získal i jeden z hlavních pramenů samotného Justiniána – Aristoteles. Ten v Etice Níkomachově nazývá dokonalého soudce δίκαιον ἔμψυχον (iustum animatum), což se zpravidla překládá jako „živé právo“. Soudce v roli živého práva působí jako prostředník mezi spornými stranami, jemuž jde jedině o samu spravedlnost. Proto, uzavírá Aristoteles, „právo jest tedy jakýmsi středem, jak jím jest také soudce“, který představuje živoucí spravedlnost.112) Samotný Aristoteles zde přitom není ani zdaleka tak důležitý jako jeho vykladači z 13. století. Tomáš Akvinský ve svém komentáři k Etice Níkomachově pochopitelně uznává, že soudce je quoddam iustum animatum, ale k definici soudců jako „prostředníků“ (medios) dodal: vel mediatores, „nebo zprostředkovatelů“, což není tak úplně totéž.113) Ve své Teologické sumě pak Tomáš uvádí do tohoto obrazu krále a říká, že „soudce je živoucí spravedlnost a král zase strážcem toho, co je spravedlivé“.114) Z pozdější části komentáře o Politice sepsaného Tomášovým pokračovatelem Petrem z Auvergne už soudce zcela vypadl a zůstal jen král, jenž byl pověřen „být strážcem Iustitie, takže utíkat se ke králi je totéž, co utíkat se k iustum animatum“.115) Přechod od soudce ke králi zde proběhl stejně hladce jako v případě Ulpianových sacerdotes Iustitae. Je omluvitelné, že Aristotelovo přirovnání k iustum animatum, které ze soudce či vladaře dělalo prostředníka mezi poddanými, bylo pochopeno coby pouhá varianta známé Justinánovy definice vladaře jako lex animata. Vladař byl každopádně brzy ztotožněn se „živoucí spravedlností“. Jan z Paříže někdy kolem roku 1300 hovoří zcela nezakrytě o vladaři coby Iustitia animata a strážci toho, co je spravedlivé.116) Záměnu Aristotela za Justiniána nakonec stvrdil Baldus, který krále označil za iustum animatum a odkazoval ne na Aristotela, ale na Justiniánovu Novelu.117) Ať už tomu bylo jakkoli, vladař se jevil nejen jako živoucí právo, ale i jako živoucí spravedlnost. Už Albert Veliký požadoval, aby král nebyl malátný ani netečný, ale byl „živoucí a bdělou spravedlností“, k čemuž dodával, že král stojí nad zákonem, protože představuje „živoucí podobu Zákona“.118) Dante zase promyšleně nechává samotného Justiniána, aby v souvislosti s Bohem, který ho inspiroval, užil výrazu viva Giustizia.119) Dalo by se tvrdit, že teorii vládce coby živého práva nebo živoucí spravedlnosti částečně završil žák a následník Tomáše Akvinského Aegidius Romanus, který v letech 1277–1279 věnoval svůj politický traktát De
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217464