dvakrát v lásce. Nic osobního, ale jsou tu lidi, co vyrábí víno, a pak ti, co se na tom přiživují. Plodem jejich práce jsou tak akorát nóbl znějící slova, všem vnucují svoje chutě a ještě si na tom namastí kapsu. V životě si nelámali hřbet hodinami, týdny a měsíci prostřihávání, nikdy kvůli rozmarům počasí nepřišli o celou úrodu. Takže pokud chcete znát můj názor, tak si ten, co Pettyho zabil, zaslouží vyznamenání.“ Zhluboka se nadechl. „Ale já to nebyl.“ Nicole se na něj podívala, vyděsila ji síla emocí v jeho slovech a jejich sžíravost ji umlčela. „Za vraždu si nikdo nezaslouží blahopřání, monsieur Mar re,“ pronesl Enzo. Na chvíli se zamyslel. „Ale nepřipadá vám to jako pozoruhodná shoda okolností, že se obě těla našla zrovna na vaší vinici?“ Fabien odhodil cigaretu a špičkou boty ji rozdrtil o kamení. Odmítl se Enzovi podívat do očí. Enzo věnoval Nicole pohled, pod kterým by květy zvadly, a obrátil se na čekajícího policistu. „Kde je Roussel?“ „Zrovna tamhle na okraji lesa.“ Mezitím, co Enzo stoupal do svahu, Roussel se již vydal zpátky dolů. Setkali se na půli cesty a vyšetřovatel mu posvítil do obličeje. „Jak jste se sem u všech čertů dostal?“ „Řekl jsem jim, že jsem forenzní specialista a poradce v Pet tyho případu.“ Roussel si ho vztekle změřil. „Za to bych vás mohl zavřít.“ „Proč? Vždyť je to pravda. Jsem přece poradce v Pettyho případu — poradce jeho dcery.“ Enzo přes oslňující záři baterky neviděl policistův výraz, ale cítil, jak ho propaluje pohledem. Pak se však usmál. Roussel vypnul svítilnu, a když si Enzovy oči přivykly na tmu, uviděl na policistově křídově bílé tváři unavené pobavení.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217448
„Jste formát, monsieur Macleode. Un vrai personnage. To se musí uznat.“ „Vypadáte, jako byste potkal ducha.“ „Možná proto, že jsem ho opravdu potkal.“ Roztřeseně a zhluboka se nadechl a hřbetem ruky si otřel z čela vrstvičku potu. Enzo si všiml, že i ruka se chvěje. „Znáte oběť?“ „Před pár dny jsem vám o něm říkal. Jeden z mých pohřešovaných. Ten, se kterým jsem chodil do školy.“ Enzo si vybavil složku na Rousselově pracovním stole a nonšalantní prohlášení, že se lidé ztrácejí v jednom kuse. „Takže za jeho zmizením přece jen vězelo něco nekalého?“ Rousselovy oči zalétly k Enzovi. Ozvěna jeho vlastních slov mu neunikla. „Není na něj moc pěkný pohled, monsieur. Nejspíš ležel ponořený ve víně už od svého zmizení. Jenže červené víno obsahuje jen tolik alkoholu, aby rozkladný proces zbrzdil. Nezastaví ho úplně.“ „Když jste nám u Trafalgaru zabili admirála Nelsona,“ poznamenal Enzo, „dopravili ho zpátky do Gibraltaru v sudu s vínem. Tam víno vyměnili za brandy a poslali tělo zpátky do Británie, aby ho tam pohřbili. Takhle se v koloniálních dobách těla konzervovala na dalekou cestu domů.“ Přejel si dlaní strniště na bradě. „Legenda praví, že když loď zakotvila v přístavu, Nelsonův sud byl skoro prázdný.“ Roussel se ušklíbl. „Mockrát vám děkuju, monsieur. Rázem se cítím o dost líp.“ Enzo pokývl k lesu. „Kdo tam nahoře je?“ „Dva gendarmes a jeden asistent od STIC.“ „Což znamená co?“ zavrtěl Enzo nechápavě hlavou. „Section technique d’investigation criminelle. Kriminalistický ústav v Albi. Dnes se mu oficiálně říká IRCGN. A ještě je s nimi policejní fotograf.“ „Můžu se tam podívat?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217448
„Ne,“ rázně ho odmítl Roussel. „Neměl byste tu vůbec být.“ „Viděl jste moje vzdělání, gendarme Roussele. Víte, že analýza místa činu je jednou z mých specializací.“ „Já hlavně vím, že by mě zastřelili, kdybyste se tam někde objevil. Máme na to vlastní lidi, Macleode.“ „Jenom nakouknu, nic víc.“ Roussel se na něj dlouze a tvrdě zadíval — ačkoli se možná díval spíš skrz Enza a vedl v duchu jakýsi vnitřní dialog, němou hádku sám se sebou. Pak sáhl do kapsy bundy a vytáhl dva igelitové návleky na boty. „Natáhněte si to. A na nic nesahejte. Jednám čistě neoficiálně.“ Pramen vyschl. V době, kdy byl vody dostatek, vyvěral ze studánky potůček, který se valil dolů ze svahu a zaléval vinice. Někdo ji kdysi pečlivě ohradil kameny. Dávno je porostl mech. Od okraje lesa ji dělily ani ne čtyři metry a mezi propleteným mlázím a šípkovým houštím sem vedla prošlapaná cestička. Enzo nedokázal pochopit, co sem mladé lidi tak táhne. Pokud cílem vší té námahy měl být sex, dokázal by si představit spoustu příhodnějších míst. Téměř jako by mu četl myšlenky, ozval se Roussel s vysvětlením: „Děti sem táhne romantika legendy. Neznám ten příběh do detailů, ale asi nemusím zmiňovat, že se v něm objevují mladí milenci, kteří se tajně scházejí navzdory rodině a osudu. Kdysi tu v lesích stál zámek, ale během albigenské křížové výpravy byl zničen. Někde tu jsou ještě sklepy a základy, skoro pohřbené staletími, ale kostel, který k němu patřil, dál stojí nahoře na kopci s výhledem do údolí.“ Otočil se k čerstvě vyšlapané cestičce v porostu. „Tudy se ten kluk vydal, když zaslechl vraha a myslel si, že je přišel špehovat.“ „Co přesně slyšel?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217448