To musí být pro chudáka Claru příšerné. Musí si při padat jako ve vězení.“ Paula přikývla a dolila čaj, vážně se na Marthu po dívala a pravila: „Někdy mi ale připadá, že manželství člověku štěstí nepřinese. Bere mu iluzi, že existuje cosi jako spřízněná duše. Copak v manželství necítí člověk ono neporozumění dvojnásob, protože do té doby celý život směřoval k nalezení člověka, který by ho chápal? A nebylo by to přece jen lepší bez této iluze? Tváří v tvář s jedinou osamocenou pravdou?“ Každopádně tak mu to Martha vyprávěla. Rozhovoru mezi ní a Paulou u prostého kuchyňského stolu v domě Modersohnových-Beckerových sice Vogeler přítomen nebyl, ale šuškandou, worpswedskou tichou poštou, se mu to doneslo, a to, co se mu doneslo, se poté smísilo s jeho vlastními představami a fantaziemi. Je to tak tro chu jako na nějakém obraze: nezáleží na tom, co se sku tečně odehrává, na precizním zrcadlení reality, nýbrž na dojmech, na tom, z čeho člověk obraz udělá. Spi, děťátko, spi… V manželství, tvrdí tedy Rilke, jde jenom o to respek tovat a střežit samotu toho druhého, aby mohla vznik nout díla, a protože se duše zachytily v podivných šedých osidlech, nemůže nikdy dojít k nějaké vzájemnosti. Jsou toto snad ty hluboké pravdy, o nichž Rilke tehdy básnil, když společně — Vogeler bezradně, Rilke uchváceně — stáli před Fidusovým obrazem? Láska, vášeň a touha, erotika a pohlavnost, jež je odnedávna označována spíše
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217360