„Snad šla něco vyřídit do Křelova. Nebo do Horky,“ napadlo matku představenou. „Ale proč by se tam tak najednou vydala? Že by si vzpomněla na něco naléhavého?“ To nebylo Marině vůbec podobné. Vždy předem věděla, kde má co vyřídit a zařídit. Vždy předem oznámila, kam zamíří a proč. I tak vyslala posly do obou vesnic, aby se poptali rychtářů, jestli se u nich Marina neobjevila. Objevila. Matka představená měla štěstí v tom, že posel, který byl vypraven do Křelova byl pečlivý. Nespokojil se poptávkou u rychtáře, vyzpovídal každého, koho ve vsi potkal. I jakousi stařenu, která se vyhřívala na slunci před chalupou. „Myslíš tu jeptišku, která tudy procházela? Odpověděla na otázku otázkou. Posel usoudil, že asi těžko mohlo vesnicí bloudit více jeptišek než ta jedna jediná, a přitakal. „Tak ta tudy šla. Někam spěchala. Ale řekla bych, že k nikomu u nás v dědině. Mířila někam dál. Dívala jsem se za ní. Určitě mířila buď do Litovle, nebo do Uničova.“ Posel byl pečlivý. Ale ne zas tak moc pečlivý, aby se vydal po Marininých stopách ještě dál. Měl pro svůj návrat výmluvu. Bylo třeba oznámit matce představené, co se dověděl. Bylo na ní, aby rozhodla, co dál. A také se blížil soumrak a doma ho čekala večeře. Vydal se na zpáteční cestu. V první chvíli se matce představené ulevilo. Marina byla živá a zdravá. Ale proč se vydala ještě dál za Křelov? Vždyť tam dál již klášterní vsi nebyly? „Že by se náhle zbláznila?“ Napadla abatyši děsivá myšlenka. „Ne, Marina ne. Vždycky to bylo rozumné děvče. Ani v horečce by nepozbyla smyslů.“ Jestliže ovšem nepozbyla rozum...Abatyši Frélichovou přepadlo temné tušení. „Marina uprchla. Márinka uprchla.“ Nikdy jí neřekla Márinko. V této chvíli to bylo poprvé, co Marina nebyla Marina ale Márinka. Poprvé a naposledy.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217354