P artonyma ( ročník
pátý
/
číslo 17.-18. )
01) Luna, Nina, Richard Přiběhla k autobusu sotva se zavřely dveře. Ač nebylo přes okno slyšet, co říká, pozornější z cestujících mohli vcelku zřetelně číst z jejích rtů rozčilenou kletbu. Zcela pochopitelnou vzhledem k situaci, neboť s těžkým pouzdrem od violoncella na zádech (o přítomnosti nástroje nikdo nepochyboval) dobíhala linku číslo dvanáct už od nádraží. A nestihla to. Dveře se zaklaply přesně krok před cílem. Její blond vlasy střižené na mikádo se místy lepily do tenkých pramínků, to jak se v běhu zapotila. Pouzdro s nástrojem v klusu bouchalo o záda, respektive o modrý zimní kabát. O číslo větší, než by měla oblékat, takže neodhalil nic z velice přitažlivé linie, jež vedla po jejím těle od klíční kosti k žebrům. Za brýlemi s tenkými obroučkami se v zelených očích na dvě a půl vteřiny zaleskla beznaděj, než ji zdravý rozum upozornil, že za pět minut pojede další autobus. Na první pohled nebyla Nina žádná kráska. Ovšem pouze na první pohled, když byla zadýchaná, rozcuchaná a křivila úsměv. Došlo-li by na pohled druhý, Richarda by zaujala, později by se do ní zamiloval. Kradmo by ji pozoroval, zapamatoval by si, kde vystoupila, a sledoval, jak vstupuje do domu poblíž zastávky. Přesně o třicet hodin a dvě minuty později by ji potkal. Důmyslně by vše narafičil jako náhodné setkání. Že kolem dveří procházel od rána až do pozdního odpoledne co půl hodiny, by přiznal až po letech. Srazil by se s ní, přičemž by ji málem povalil na zem, jenže by ji pohotově zachytil. Jako omluvu by ji pozval na kávu. Ať se to zdá nepravděpodobné, jak chce, Nina by šla. Její zbytečně nízké sebevědomí a chatrný společenský život způsobily pocit osamělosti a zoufalství. Kdyby Nina vyběhla z nádražní haly jen o vteřinku dříve, mohlo vše dopadnout jinak. Richard ji pozoroval ze sedadla u okna v levé uličce autobusu. Přečetl z jejích rtů zřetelnou nadávku, pak se odvrátil k oknu a zíral ven. Fakt, že se Richard dnes nezamiloval do Niny, neznamenal, že se dnes Richard nezamiluje. Richard byl přesně v té fázi, kdy se muž nějakou dobu po rozchodu začne poohlížet jinde. V té fázi, kdy neví, zda chce vychutnávat naplno svou volnost a hnát se za každou sukní a ráno od ní utíkat, nebo raději najít někoho, kdo zaplní prázdné místo na jeho najednou příliš široké posteli. V té fázi, kdy je muž nejzranitelnější, ačkoli se cítí nejsvobodněji. Ač o tom Richard nevěděl, bylo mu předurčeno, aby se dnes zamiloval. A na scéně se brzy měla objevit Luna. Exotická kráska Luna, paradoxně (držme se paradoxů, neboť jak všichni tušíme, náhody neexistují) kamarádka osamělé Niny. Houslistka ze stejného souboru, přirozeně. U Luny se o nouzi o nápadníky mluvit nedalo. Luna, Japonka s americkým příjmením po dědečkovi, Evropany velmi přitahovala, neboť exotické rysy z Asie působí na muže stejně, jako chodník působí na kapky deště. Luna. Uhlově černé vlasy, drobná postava. Mírně zešikmené oči. Pokožka tmavší, ne však příliš tmavá. Pohledy. Často plné obdivu, jindy chtíče, nezřídka čiré perverze. Ne, že by jí to nelichotilo. Jen jich bylo tolik, až se to ztratilo v nudném stereotypu. V nepříjemně otravné každodennosti, či spíše každookamžikovosti. Imponovat jí mohl jen ten, kdo se neohlédl. Ohlížel se skoro každý. Za Lunou obzvlášť, neboť byla ve městě ojedinělým úkazem – na Vietnamky si domorodci už zvykli, ovšem coby Japonka tu byla unikum. Luna. Kdykoli šla večer do baru, polovina mužů se předháněla, kdo jí koupí drink.
grafika Martin Korec
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217283