Než se dočkaly, Anna znenadání umřela. Umývaly ji a divily se, byla z ní hotová stařena. Ruce hubené, žebra trčí, jako by se vytratila. Ďábel ji připravil o všechny síly a utrápil ji k smrti…“ Ležím a uvnitř se mi všechno zastavuje… Co když to tak bude i se mnou? Ďábel mě trápí. Zavřela jsem oči. Je to on, říkám si, srdce se nedá oklamat… Závěje bílého sněhu… Uprostřed závějí se vine pěšinka. V ní jsou obtisknuté stopy jako od válenek. Poznávám, že je předjitřní čas, těsně před rozedněním. Vydala jsem se po stopách. To jsou přece moje, dnešní, přemýšlím… Podívala jsem se na nohy, mám na nich válenky. Odkud? Já že chodím ve válenkách…? Kouř se vine. Jen les je cizí, temný, našemu se nepodobá. Dokola je laťkový plot. Za ním se tyčí dřevěná věžička, jako za Němců. Říkali, že stála ve městě, Němci drželi naše zajatce v ohradě. Dobře, rozhodla jsem se, musím najít bránu. Rozhlédla jsem se, brána tu není. Místo ní tam stojí ta zemljanka, musím projít přes ni. Sklonila jsem hlavu. Podlaha je hliněná jako dříve, jen po okrajích jsou rozestavené lavice. Jsou ve dvou řadách jako pryčny. Oheň tu už není. Stojí tam železná kamínka. Rouru vyvedli stropem, ale stejně čoudí. Na pryčny usedli chlapi. Je tam horko. Vzduch je těž ký, omamný. Něco hrají, po řadě hází kostmi, mne nevidí. Pozorně jsem si je prohlédla, nejsou to hrací kostky. Jsou strašně bílé, jako by byly úplně vyvařené. Jsou složené na hromádce v rohu. Chlapi zašmátrají a ještě naberou. Polekala jsem se a chci se schovat. Jenomže mám nohy jako přibité. Jako by mi přirostly k zemi.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217267
No, uvažuju, nedá se nic dělat. Poklonila jsem se: „Dobrý den.“ Přestali hrát, otáčejí se. Je tam s nimi i ten můj, jen se ke mně nehlásí. I já mlčím, není to důležité, říkám si… Nejstarší z nich má jednu nohu kratší. Vousy má rozcuchané, zrzavé, vypadá úplně jako lesní muž. „Pojď dál, když už jsi přišla,“ zubí se. „Odpověz, pročpak jsi k nám zavítala?“ V tu chvíli se jeden takový neduživý taky s bradkou sune k nejstaršímu. „Špatně vítáš hosty,“ vytýká mu. „Nenavštěvují nás přece každý den. Nejdřív je nakrm a dej jim napít a pak teprve vyzvídej.“ Vidím, že s ním ostatní také souhlasí, pokyvují hlavami. Shodili kosti na zem a uvolnili místo. „Sedni si,“ vybízejí mě. „Napij se naší vodičky a zajez ji krajícem chleba.“ Přistrčili mi železný hrnek a podávají krajíc. Sedla jsem si na pryčnu a přičichla k jejich chlebu, páchl odporně. Od války jsem takový s lebedou neochutnala. Voda byla taky nedobrá, jakoby bahnitá. „Co ohrnuješ nos?“ říkají. „Copak naše jídlo smrdí?“ „Děkuju vám, ale jsem sytá po večeři, akorát jdu od stolu,“ odpovídám. Nejstarší se rozzlobil: „Tos nenaučil svoji ženskou, jak se k nám chodí?“ hubuje toho mého. „Hele, našeho se štítí! A u sebe nejspíš jedí každej den zdechliny…“ Ostatní se taky dopálili. Převalují se a bručí jako medvědi. Drbou si vousy. Polekala jsem se, kousla do krajíce s lebedou a upila doušek vody. Všimla jsem si, že ustoupili… Sama cítím, že jakmile jsem polkla to jejich, osmělila jsem se. A kouř jako by zeslábl.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217267
„A co vy tady tak pořád děláte?“ ptám se. „My se tu modlíme k Bohu, co taky jinýho!“ cení zuby. Dovtípila jsem se: „To znamená, že jste opravdu mrtví?“ Ptám se a samotné mi to nepřipadá děsivé. Vždyť chodit na návštěvu k mrtvým je docela normální. „My nejsme ani jedno, ani druhé,“ odpovídají. „Jak je to možné? Copak to tak může být?“ „Tak to bývá,“ říkají, „nebo to sama nevíš?“ „Odkud to má vědět,“ zastává se mě ten můj, „vždyť je odtamtud, je na svobodě…“ Vtom se rozesmáli, plácají se přes hrudník, kroutí hlavami. „Svobodná!“ křičí. „No to se podívejme!“ Připadá jim to směšné. Nabrali dech. Nejstarší říká: „Když svobodná, tak svobodná. Pak odpověz, třeba něco chceš? Jsi mladá ženská, my taky nejsme staří,“ mrká. „Podívej, od tvého trápení ti pomůžeme…“ Podívala jsem se nedůvěřivě na toho svého, mlčí. Tak si dodávám odvahy: „Přišla jsem kvůli tomu, aby otec pomohl své dceři. Je postižená, němá. Brzy jí bude sedm let a pořád mlčí. Vám je tu dobře, jste veselí,“ pokyvuju hlavou, „hrajete si s lidskýma kostma — a děvče ať trpí.“ Vyslechli mě, sedí a přemýšlí. Ten hlavní chvíli přežvykoval: „Kosti nám nevyčítej. Beztak jsou to naše kosti, a ne cizí…“ A ten neduživý se otáčí a otáčí, až se celičký obrátí: „Jen jednu věc nechápu. Copak jsou u vás ostatní upovídaní? Všichni, co moc mluvili, jsou už dávno tady, u nás…“ Nejstarší se taky drbe na hlavě: „Jsi hloupá ženská! Nerozumíš svému štěstí. Kdybychom se narodili němí, copak bychom teď hnili?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217267