Než se dočkaly, Anna znenadání umřela. Umývaly ji a divily se, byla z ní hotová stařena. Ruce hubené, žebra trčí, jako by se vytratila. Ďábel ji připravil o všechny síly a utrápil ji k smrti…“ Ležím a uvnitř se mi všechno zastavuje… Co když to tak bude i se mnou? Ďábel mě trápí. Zavřela jsem oči. Je to on, říkám si, srdce se nedá oklamat… Závěje bílého sněhu… Uprostřed závějí se vine pěšinka. V ní jsou obtisknuté stopy jako od válenek. Poznávám, že je předjitřní čas, těsně před rozedněním. Vydala jsem se po stopách. To jsou přece moje, dnešní, přemýšlím… Podívala jsem se na nohy, mám na nich válenky. Odkud? Já že chodím ve válenkách…? Kouř se vine. Jen les je cizí, temný, našemu se nepodobá. Dokola je laťkový plot. Za ním se tyčí dřevěná věžička, jako za Němců. Říkali, že stála ve městě, Němci drželi naše zajatce v ohradě. Dobře, rozhodla jsem se, musím najít bránu. Rozhlédla jsem se, brána tu není. Místo ní tam stojí ta zemljanka, musím projít přes ni. Sklonila jsem hlavu. Podlaha je hliněná jako dříve, jen po okrajích jsou rozestavené lavice. Jsou ve dvou řadách jako pryčny. Oheň tu už není. Stojí tam železná kamínka. Rouru vyvedli stropem, ale stejně čoudí. Na pryčny usedli chlapi. Je tam horko. Vzduch je těž ký, omamný. Něco hrají, po řadě hází kostmi, mne nevidí. Pozorně jsem si je prohlédla, nejsou to hrací kostky. Jsou strašně bílé, jako by byly úplně vyvařené. Jsou složené na hromádce v rohu. Chlapi zašmátrají a ještě naberou. Polekala jsem se a chci se schovat. Jenomže mám nohy jako přibité. Jako by mi přirostly k zemi.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217267