a předstírala, že ji otcovo zavržení nezraňuje. Isabelle dostávala záchvaty vzteku, všemožně utíkala a vyžadovala pozornost. Maman přísahala, že se z nich jednoho dne stanou nejlepší přítelkyně. Její předpověď nepůsobila ještě nikdy tak nepravděpodobně. V této věci, v této chvíli, však měla Isabelle pravdu. Vianne by se musela neustále bát, co její setra před kapitánem řekne nebo udělá, a upřímně řečeno, na něco takového neměla dost síly. „Jak pojedeš? A kam?“ „Vlakem. Do Paříže. Pošlu ti telegram, až tam v pořádku dorazím.“ „Dávej na sebe pozor. Neproveď žádnou hloupost.“ „Já? Vianne prudce sevřela Isabelle v náručí a pak ji nechala odejít.
≥ Cesta do městečka byla tak temná, že si Isabelle neviděla na špičky bot. Kolem vládlo nepřirozené ticho plné napětí, jako když se zadrží dech. Tak tomu bylo až do chvíle, než došla k letišti. Tam bylo naopak slyšet, jak po zdusané zemi pochodují vojenské holínky, jak podél spirál ostnatého drátu, jež obepínaly sklad munice, přejíždějí motocykly a nákladní vozy. Po cestě, zdánlivě odnikud, přirachotil náklaďák se zhasnutými světly. Rychle mu uhnula z cesty a s klopýtnutím se uklidila do příkopu vedle silnice. Ani ve městě se jí nešlo lépe, protože obchody byly zavřené, pouliční osvětlení zhasnuté a všechna okna zatemněná. V ulicích panovalo děsivé, nervy drásající ticho. I vlastní kroky jí zněly příliš hlučně. S každým z nich si uvědomovala, že je vyhlášený zákaz vycházení a že ho porušuje. Zahnula do postranní uličky, po hmatu si hledala cestu po hrbolatém chodníku, konečky prstů sledovala výlohy obchodů. Pokaždé, když zaslechla něčí hlas, ztuhla a schovala se v nejhlubších stínech, dokud znovu nezavládlo ticho. Připadalo jí, že jí cesta k jejímu cíli – vlakovému nádraží na kraji městečka – trvá celou věčnost. „Halt!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217256