Když jsem si krátil cestu prázdnými garážemi a pě šinkou do kopce, vyjela zpoza rohu babi ve svém autě. Zamávala mi tím rychlým, nervózním způsobem, jakým lidi mávají, když vás znenadání potkají nebo když se bojí sundat ruku z volantu. Čekal jsem, až zaparkuje, abych jí pomohl vystoupit z auta. „Nechtěl jsem, abys chodila, kvůli tomu náledí.“ „Hloupost. Pomoz mi s těmi taškami.“ Je hodně velkorysá. To jsem vám říkal. A při každé návštěvě přinese pro oba něco k obědu, a pro mě navíc něco na příští týden, a taky láhev nebo dvě bublinek. Takhle tomu říká. Bublinky. „Tohle taky,“ řekla a ukázala na béžový plastový kufřík s hnědým uchem. „Co je to?“ „Je těžký. Uneseš ho?“ „Ano. Co v něm je?“ „Počkej a uvidíš.“ Výtah nejezdí. Nikdy nejezdí, a i kdyby, tak máte většinou dobrý důvod, proč nechcete, aby ho vaše babička použila, jako třeba že se někdo mohl vyčůrat do rohu nebo že o vás načmáral něco odporného na stěnu. Bydlím tu přes dva roky, od svých sedmnácti, a vlastně nevím, jestli ho babi vůbec někdy použila. Mám ale strach, aby na schodech neupadla, takže jsem šel za ní. Říká, že jsem džentlmen. „To je ale nepořádek.“ „Promiň, babi. Chtěl jsem tu uklidit.“ Nicméně sedmnáct je na odchod z domova málo, to uznávám. A pravděpodobně bych se necítil na to,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217255