potom na vlak do Belfastu. Byl jsem jako z kamene. Neřekl jsem jediné slovo. Nikomu jsem neodpovídal, na nikoho jsem se nedíval. Za celou dobu jsem neuronil ani slzu. Na nádraží mě vyzvedla Sheila. Jediné objetí bez zbytečných vět a zbytečného štkaní. Před Jimovým a Cathyiným domem se srotilo několik stovek lidí. Obklíčili je příslušníci Královské ulsterské policie a britské armády. „Takhle to tu vypadá od včerejška,“ řekla Sheila. Zavřená rakev spočívala na dřevěných kozách v malém obýváku. IRA ji zahalila do národních barev a položila na ni Jimovy rukavice a baret. Cathy jsem nepoznal. Seschla a pohasla. Dlouze mě objala. Na stole v obýváku stály její kotníčkové boty. Natírala odřenou kůži na podpatcích lesklou černou barvou pro modeláře. Z kuchyně se sklenkou mléka vyšel Tyrone. Objal mě. Držel jsem v ruce batoh. Přijel jsem z Paříže. Přijel jsem z míru. Před pěti hodinami jsem byl miliony kilometrů odsud. Když jsem zamykal dílnu, na chodníku se hádal jakýsi pár. „Seš kráva a kráva zůstaneš,“ soptil on. „Nikdo tě nenutí, abys se mnou žil,“ odsekla ona. Zmocnila se mě ošklivost. Nenávist k těm lidem, k jejich vzájemnému opovržení, k té ulici, k těm necitelným činžákům, k tomu chladnému slunci. V Irsku zemřel Jim O’Leary. Jim O’Leary vyráběl bomby. Jim O’Leary válčil. A tihle dva se urážejí na ulici. Tihle dva nevědí, co je to hlad. Chtělo se mi zvracet. Tyrone mě doprovodil do zadní části domu, pomohl mi vyjít ven. Vrhl jsem žluč na
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217252