STAVBA CÉV 79 a. carotis externa. Čtvrtý oblouk vzniká 28. dne vývoje (současně se třetím obloukem). Čtvrtý oblouk vpravo v dalším vývoji (v 7. týdnu) ztratí spojení s dorsální aortou i se šestým aortálním obloukem a napojí se na vznikající pravou 7. intersegmentovou arterii. Vznikne tak a. subclavia dextra, která je složená z pravého čtvrtého aortálního oblouku, z krátkého úseku pravé dorsální aorty a z pravé 7. intersegmentové arterie. Z oblasti saccus aorticus vznikne truncus brachiocephalicus. Čtvrtý oblouk vlevo zůstává spojen s dorsální aortou a vzniká z něho definitivní arcus aortae. Na jeho konečný úsek se napojí levá 7. intersegmentová arterie, čímž vznikne a. subclavia sinistra. Pátý oblouk je vpravo i vlevo od počátku rudimentární a rychle zaniká. Šestý oblouk vzniká 29. dne vývoje. Šestý oblouk vpravo vytvoří v 7. týdnu vývoje základ proximální části a. pulmonalis dextra, dále distálně zaniká. Šestý oblouk vlevo persistuje po celé embryonální a fetální období; z jeho proximální části vzniká malý úsek a. pulmonalis sinistra; z jeho distální části se vytvoří silná spojka z truncus pulmonalis do oblouku aorty – ductus arteriosus Botalli*, kudy za embryonálního a fetálního života krev, která z pravé předsíně neodešla skrze foramen ovale, ale prošla do pravé komory a do truncus pulmonalis, přetéká zkratkou do oblouku aorty (a obchází tak malý oběh krevní). Při narození se ductus arteriosus uzavírá, později obliteruje a zůstává z něho zřetelný vazivový pruh – ligamentum arteriosum.
Vrozené vady srdce vesměs spočívají v nedokonalém, pozměněném nebo neúplném průběhu formativních dějů, jak jsou výše charakterizovány. Nejčastějšími vadami jsou: persistentia foraminis ovalis – štěrbina z nedokončeného srůstu předsíňových sept, funkčně bezvýznamná; existuje u 20–25 % lidí; foramen ovale patens – otevřené foramen ovale buď z nedostatečné velikosti septum secundum, nebo z přílišné redukce septum primum; defekt předsíňového septa při atrioventrikulární hranici je vlastně persistencí foramen primum; defekty komorového septa jsou vzácnější; častější jsou defekty v oblasti pars membranacea septi; mohou být spojeny i s defekty bulbárního septa (výtokové dráhy komor) a s defekty rozdělení truncus arteriosus na truncus pulmonalis a vzestupnou aortu. Defekt septace může být součástí DiGeorgeova syndromu podmíněného poruchou vývoje neurální lišty. Může tu docházet k nesprávnému, dokonce i opačnému napojení truncus pulmonalis a aorty na pravou a levou komoru, z čehož resultuje řada defektů, z nichž část se označuje jako *
transposice velkých cév (blíže v embryologii a v patologii). Typické variace a vývojové vady, které vznikají ze změn při zániku a přestavbě aortálních oblouků (viz výše), budou uvedeny v popisu příslušných cév v dalším textu (srov. str. 75).
STAVBA CÉV Cévní stěny odpovídají svou strukturou funkčním nárokům jednotlivých úseků cévního řečiště; k těmto stavebně charakteristickým úsekům patří tepny – arteriae, které se postupně větví ve stále tenčí až v nejtenčí, zvané arterioly – arteriolae; ty přecházejí ve vlásečnice, kapiláry – vasa capillaria; kapiláry pokračují do nejtenčích žil, které se nazývají venuly – venulae; a ty se sbírají v žíly – venae. Arteriae – tepny – mají pevné a pružné stěny, adaptované na pulsové nárazy krve rytmicky vypuzované ze srdce. Krev protéká v tepnách rychle, rychleji za systoly. V aortě činí rychlost krevního proudu 40–50 cm/s, s postupujícím větvením řečiště rychlosti ubývá. Systolou srdeční je krev vržena z komor do cév; tím vzniká tlaková vlna, která při svém postupu cévou roztahuje cévní stěnu; toto dočasné roztažení je hmatné jako tep; rychlost tepové vlny je mnohem větší než rychlost krevního proudu a činí 5–8 m/s. Tlak krve (za systoly) činí v aortě 140–150 mm Hg (18,7–20 kPa), v a. brachialis kolem 120 mm Hg (16 kPa) a v a. radialis kolem 90 mm Hg (12 kPa); dále do periferního větvení klesá. Příčinou zpomalení proudu krevního i tlaku krevního do periferie je skutečnost, že s postupným přibýváním větví obnáší součet ploch průřezů větví vždy více než plocha průřezu cévy před větvením. Tlaková a tepová vlna způsobuje, že z naříznuté tepny krev rytmicky vystřikuje. Na mrtvole jsou tepny vlivem posmrtného stahu svaloviny stěn prázdné a zejí. Proto se starověcí anatomové domnívali, že tepny do těla rozvádějí vzduch – odtud název arteria (řec. aer, vzduch; térein, obsahovat). Tepny jsou většinou uloženy hlouběji, v chráněných místech. Jen někde je tepna natolik povrchově uložená, že je hmatný její tep. Za průběhu při kloubech jsou zpravidla na chráněné straně flexe. K orgánům probíhají tepny zpravidla z nejbližších zdrojů. Dlouhý průběh tepny je u některých orgánů známkou změny polohy tohoto orgánu za vývoje (např. tepny varlete
Leonardo Botallo (* 1530, rok úmrtí neznámý), italský lékař a anatom v Pavii a Paříži.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217087