Horké léto 1918
101
V legionářské historii nemohou chybět hrdinové. Jako hrdinský byl vnímán celý kolektiv dobrovolců, ale přesto některá jména z této mytologie přímo vystupují. Mnoho z nich vykoupilo své hrdinství smrtí, popisy takového sebeobětování pro dobro celku místy připomíná křesťanské hagiografie mučedníků. Dokonce lze s trochou snahy sestavit obraz „správné smrti“. Legionář vždy měl zemřít s hrdým čelem, tváří k nepříteli – v posledním zoufalém útoku, třeba na bodáky. Dobrovolci někdy tímto pro nepřítele šokujícím manévrem dokázali zvrátit celou bitvu. Legionář měl zemřít tiše, měl umírat s nevšímavosti k bolestem, mohl prohodit něco o své rodině, milých; po smrti by měl vypadat smířeně se vším, ač zmrzačen či zohaven – v doširoka otevřených očích měl mít klid a mír. Popis jedné takové smrti se nalézá ve Vlasákově autobiografii Vojáci Republiky, kdy se jen těžko rozlišuje, zda se jedná o pisatelovu invenci nebo jednu z mnoha legionářských legend: „Nedaleko požáru ležel náš Koutný. Sedmadvacet bodných ran měl v sobě. Nebylo místečka, kde by nebyl probodnut. Zpíval prý si žalmy, klečel a křičel cosi k nebi. Smál se prý, když do něho bodali, ani slzičku neprolil. Bolševici prý žasli, chvěli se hrůzou a sami ustali od zvěrstva…“271 Popis má v sobě něco z klasických středověkých legend o smrti světců – zásadní tělesné zmrzačení (zde 27 bodných ran), pohrdání mučiteli (smích), jakousi netečnost vůči bolesti a nacházíme zde i pro legionáře absolutně netypický zpěv žalmů, tedy aspekt náboženského charakteru. Zvláště zpočátku jako kdyby měla „správná smrt“ větší hodnotu než špatný život. Vojáci dávají jasně najevo, že bojují za ideály, za něco bytostně svého: „Naše deputace se s námi radila a výsledek byl, že se nevzdáme a raději zemřeme. Ať přijdou, budem se bít! Ať všichni padnem, ale beze zbraně pobít se nedáme! Co by tomu řekl náš pluk, co národ? Když smrt, tedy čestná, tak bylo rozhodnuto.“272 To říká jeden z dobrovolců u Zlatoustu na jaře 1918. Zcela jinou náladu pak vyjadřuje poznámka 271
R. VLASÁK, Vojáci republiky I, Praha 1934, s. 132. Vzpomínky legionáře Václava Jedličky, in: Jan OLEJNÍK (ed.), Českoslovenští legionáři, Rodáci a občané okresu Strakonice, Strakonice 2000. s. 66.
272
Ostrovy v bouři_tisk indd 101
20 2 2016 13:06:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217012