si musela jako každá jiná žena projít porodními bolestmi, které jí nikdo nemohl ulehčit. „Bolelo to. Připadalo mi to strašné a zařekla jsem se, že už nikdy nechci mít další dítě, i kdyby mi za to platili,“ vzpomíná, ale hned dodává: „Náš chlapeček byl ovšem zlatý!“ Po porodu se Anka starala o své vytoužené dítě v tak zvaném Säuglingsheimu (kojeneckém domově) a strachovala se, že jí ho každým okamžikem mohou vyrvat z náručí. „Bylo to úplně normální miminko a dostával ode mne dostatek mléka,“ říká. Anka a Bernd dali synovi jméno Jiří, což potěšilo Ančina tchána, jehož bratr se rovněž jmenoval Jiří. Ale Němci nedovolovali, aby židovské děti dostávaly nežidovská jména, a tak museli jméno Jiří škrtnout a pojmenovat ho Dan – „nikoliv Daniel, ale Dan“. Dosud si nikdo nepřišel pro jejich syna, aby provedl eutanázii, a Anka s Berndem se nikdy nedozvěděli, proč toho byli ušetřeni. Byli prostě jen vděčni za to, že se tak stalo. Tato záhada se vysvětlila až po válce, když se našly tajné deníky jiného terezínského vězně, Gondy Redlicha. Redlichova žena Gerta, kterou Anka znala, byla také těhotná a ona i její manžel byli v listopadu 1943 rovněž přinuceni souhlasit s „infanticidou“. V ten den napsal Redlich do svého deníku hluboce dojímavou větu: „Podepsal jsem prohlášení, že zabiju svoje dítě.“ V pozdějším zápisu z března roku 1944, po narození syna (rovněž pojmenovaného Dan), Redlich napsal vzkaz synovi: „Židům bylo zakázáno, aby se narodili, židovským ženám bylo zakázáno, aby rodily děti. Těhotenství tvé matky jsme museli skrývat. Dokonce i sami Židé nás žádali, abychom tebe, plod našeho lůna, zabili, protože jim naši nepřátelé vyhrožovali, že za každé židovské dítě narozené v ghettu potrestají celou komunitu.“ Jeho syn byl zachráněn díky „zázraku“, jak píše, když žena jednoho z německých důstojníků předčasně porodila mrtvé dítě. „Proč zrušili zákaz rodit děti, když ses ty a další narodili?“ napsal. „Tu ženu zachránili židovští lékaři. Naši nepřátelé soucítili s jejím zármutkem a dovolili tvé matce a ostatním ženám, aby porodily.“ Anka o tom všem nic nevěděla a soustředila se pouze na péči o své dítě. Měla staré roztrhané hadry, které používala jako plenky, a dost mléka, aby dítě nakrmila. Své povážlivé „štěstí“ sdílela s ostatními ženami, které také v ghettu porodily děti. Jedné z nich se dokonce narodila dvojčata, která ovšem později zemřela, a jedna z matek podlehla tuberkulóze. Dan Nathan byl zachráněn před smrtí, ale když mu byl asi měsíc, začal slábnout. Anka vypráví: „Nevypadal jako ostatní děti, které se narodily ve stejnou dobu.“ Její maličký prvorozený syn dostal několik týdnů po 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216927