Kabír vypíná hrudník. „Ze mě bude muzikant,“ chlubí se. „Budu hrát písničky anglickým lidem na svatbách.“ Muž se směje, jeho hranatý obličej se poprvé uvolňuje. „Dou fám, že v Anglii dokážou afghánské písně ocenit.“ Žena ukazuje hlavou směrem ke Kabírovi a mluví s manželem. „Říká, že vám ostříhá vlasy, oběma,“ tlumočí jim Rahím. „Má pravdu. Když budete vypadat jako kozlové, co zrovna slezli z hor, vůbec vás v Anglii do školy nepustí.“ Později jim Rahím vysvětluje, jak je to s vlaky. Že budou mož ná muset vystoupit v Nice nebo v Cannes a přestoupit na jiný vlak do Paříže. Pokud je policie pošle zpátky do Itálie, můžou počkat a zkusit to znovu, nebo přejít pěšky u italského města Ventimiglia při silnici vedoucí podél moře. Potom jim muž kreslí do Arjanova bloku plánek Paříže sil nou zelenou propisovačkou, která teče a rozmazává se mu pod rukou. Zakresluje nádraží, řeku a kanál. Přidává šipky, které ukazují, kudy musí ujít několik kilometrů, až se dostanou do parku. Vedle parku kreslí další nádraží. „Tenhle park,“ říká Rahím a zeleným kuličkovým perem dělá tečky na stránce, kde zrovna nakreslil shluk tyček stromů, „je místo, kde se scházejí všichni Afghánci.“ Tlačí tak silně, že druhý den Arjan nachází kopie plánku vy ryté na dalších dvou stránkách. Arjanovi se přiblížil k uchu důvěrně známý zvuk ostří nůžek, snaží se nepohnout. Tmavé obloučky vlasů se mu usazují na kolenou jako apostrofy. Na lechtání v nosních dírkách nepo máhá krčení nosem, nakonec zvedá ruku a nůžky zaváhají, než se znovu vydají na cestu. Jemné konečky prstů mu oprašují krk, natahují vlasy za ušima a kontrolují, jestli jsou na obou stranách stejně dlouhé. Zrazuje ho náhlý příval rozpaků. S ta kovou něhou se ho někdo dotýká poprvé, co vůbec pamatuje. Ten pocit se proplétá s obrazem dívky z kupé, který má pořád
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216921