Odstřelovačské eso
31. SIBIŘ Život na konci světa Vlak unášel mě a Tonku do neznáma. Leželi jsme vedle sebe ve vagónu, Tonka se ke mně tulila. Projeli jsme Čeljabinskem, Omskem a Krasnojarskem, minuli Tajšet a dosáhli Irkutska, kde nás i s věcmi vyložili. Lékaři se pídili po nemocných. V Irkutsku už pro nás připravili nákladní automobily. Cesta z Litvy až sem trvala čtyři týdny. Mnohdy jsme déle stáli než jeli. Vedle nás posedávali staří lidé, od nichž jsme chytli vši. Svrbělo to pěkně. Já to znal už z fronty – když byl v létě v zákopech klid, svlékli jsme se a hledali si vši. Palcem jsme je rozmačkávali po stovkách.* Vylezli jsme na korbu automobilů a vyrazili do noci. Vše bylo ještě zmrzlé. Do Irkutska jsme dorazili v dubnu. V záři města bylo vidět proslulé Bajkalské jezero. Už na škole nás učili, že je to nejhlubší jezero na světě. Němečtí váleční zajatci stavěli v Irkutsku hydroelektrárnu a tisíce jich při tom zahynuly. Když nastal den, nemohli jsme pokračovat v jízdě. Slunce sálalo a půda na povrchu roztála. Zimy tady bývaly chladné, ale na jaře se vždy prudce oteplilo a všechno do hodiny rozmrzlo. Naše automobily mířily na Balagansk a potom do Žigalovského rajónu, asi 450 km od Irkutsku.** Zapadávali jsme, nešlo jet dál. Museli jsme čekat na noc, až půda opět zmrzne. Poodešel jsem s Tonkou do tajgy, na slunci jsme se vysvlékli a hledali v našich košilích vši. Ostatní si počínali stejně. Tonka se vší štítila a házela je na mechovitou zem. Nerozmačkávala je jako já. Začalo se stmívat, vyšel měsíc a rozhostila se noc.
* Sutkus má zjevně na mysli vši šatní (Pediculus humanus). ** Město Žigalovo (cca 5000 obyvatel) leží severovýchodně od Irkutska na horním toku řeky Leny.
– 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216748