96
beletrie koupil za dvacet dolarů. S vlasatým mladíkem, který kolt nabízel k prodeji, jsem z třiceti usmlouval deset dolarů a na rozloučenou mi daroval osm nábojů dum‑dum, popřál mi s koltem mnoho štěstí a abych si dával bacha, protože střílí i za roh. Skoro celý rok jsem těch pět bližních, které jsem měl milovat, ale hodlal si s nimi na závěr života vyrovnat „účty“, sledoval, pozoroval, zaznamenával každý jejich krok, zvyky a návyky, jejich denní program i ve dnech státních a církevních svátků, zjišťoval jsem ve zdánlivě nezávadných rozhovorech s jejich sousedy, pokud už neovdověli, jak v manželstvích žijí, vztah k dětem a k vnukům, pakliže nějaké měli, majetkové poměry a všechny informace, prospěšné mému záměru ukončit jejich životy. I ve snu mi bylo jasné, že těch pět aktů své pomsty, tedy vyrovnání nevyrovnaných účtů, musím začít a dokončit velmi rychle, tedy během jednoho dne a jedné noci, než policajtům dojde a než zjistí, že těch pět americkým koltem zastřelených mělo a má cosi společného se mnou. Po roce důkladného průzkumu jsem usoudil, že pro realizaci mého záměru připadají v úvahu buď velikonoční, nebo vánoční svátky, kdy i policajti světí, ženáči s dětmi si beru dovolenou, policejní stanice i kriminálka jsou jen z poloviny obsazené a mých pět vyvolených odsouzenců se, jak jsem zjistil, zdržuje povětšinou doma. Po důkladném zhodnocení všech pro i proti jsem se rozhodl pro Štědrý večer a Hod boží, kdy z mých pěti odsouzenců až na jednoho, jak se říká, žádný nevytahuje paty z domova, a když tak jen vyvenčit třeba psa, a přejedeni svátečním štědrovečerním smaženým kaprem, božíhodovou husou a přecpaní cukrovím nevycházejí z teplých domovů. Budu stručný: nehodnému mnichovi, benediktinovi a šlechtici, který vyžvanil novinářům i mé zpovědní tajemství, zradil a zaprodal mě skoro stejným zákeřným způsobem, jakým se jeho rod neblaze zapsal v 17. století do dějin — nevylíčím jak a proč —, jsem před půlnoční mší na Štědrý večer, když tmavou klášterní chodbou vcházel jako poslední do sakristie, ustřelil dvěma náboji dum‑dum penis i koule. Stejně mu nebyly k ničemu. V novinách jsem potom četl, že na vlhké, kamenité dlažbě v tmavé klášterní chodbě mnich vykrvácel. Po půlnoci na Štědrý večer jsem stihl jediným výstřelem do čela pod stříbrnou parukou, což považuji za výraz svého milosrdenství, odpravit novinářku‑hyenu, ženskou, která vlezla do postele i hlavě státu a všem, kteří jí pomohli k výjimečně úspěšné kariéře, mě více než deset
let ve svých článcích urážela coby spisovatele bez talentu, ale s mimořádně vyvinutou ješitností. Podivil jsem se, jak jednoduše jsem píšící hyenu odpravil. Věděl jsem, že na Štědrý večer má hosty, zazvonil jsem u dveří, a když mi otevřela, našminkovaná až běda, polo nahá a opilá, zeptal jsem se jí, jestli mě zná nebo aspoň poznává. Odpověděla s úšklebem, že kdo by mě neznal. Tak jsem vytáhl z náprsní kapsy saka kolt a přiložil ústí hlavně na její vlhké čelo, nebránila se, jen se poněkud nahrbila a srovnala levou rukou stříbrnou paruku, která se jí svezla k levému uchu. Připadalo mi, jako by si krátce před výstřelem s úlevou vydechla, pousmála se a řekla tiše: To si ještě vodsereš! Třetího odsouzence, v letech násilného pochodu společnosti k „šťastným zítřkům v socialismu“ majora státní bezpečnosti, který mě při výslechu po srpnu 1968 jako podvratného živla do krve zmlátil, jsem za ranního šera na Hod boží odpráskl v Komenského sadech, když tam, pětašedesátiletý sportovec, po sametovém převratu na podzim 1989 majitel šesti taxíků a přerozený demokrat, jako každý den a za každého počasí uběhl se svým čoklem tři kolečka kolem dětského pískoviště. Schoval jsem se za kmenem staleté lípy, a když soudruh, který si jako major StB říkal Těrlický, ale zjara roku 1990 Vlasta Hubáč, běžel se psem na vodítku kolem, zarazil jsem ho v běhu a vyštěkl otázku: Znáš nebo poznáváš mě? Nevzpomínám si, odvětil zadýchaný Hubáč a jeho čubka krátce vyštěkla. V roce sedmdesát na podzim jsi mě ve věznici při výslechu zmlátil. Čokl vztekle vyštěkl, pod Hubáčem se podlomila kolena a skoro ubrečeným hlasem vykoktal, že taková byla doba, zlá, a že každý se musel, aby jakžtakž přežil, přizpůsobit. A jestli jsem ten zmlácený spisovatel, selhal bývalému estebákovi hlas a rozklepala se mu brada, tak jméno mu už vypadlo. Měl jsem tehdy tři nedospělé děti, vykoktal, a jako každý jsem se musel ohánět, abych uživil rodinu. Při jeho posledních slovech jsem vytáhl z náprsní kapsy kolt bez tlumiče, přiložil jej Hubáčovi na hruď ve výši srdce a dvakrát vystřelil. Hubáč padl jako podťatý, udivilo mě, že stačil zavřít obě oči. Jeho čokl hlasitě vyl a čuchal k čerstvé krvi, která prosakovala Hubáčovou bundou. Bylo mi psa líto, tak jsem ho zvedl do náruče, pohladil, uklidnil a zavezl autem do domova pro osiřelé psy, opuštěné kočičky a jiná jinak nešťastná zvířátka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216744